Já hlupák jsem zapomněla zkontrolovat tuhle povídku a teď toho lituji, avšak hned to opravím a okomentuji každý dílek.
K tomuto mám koňáckou poznámku... Trysk je jenom rychlý cval a oficiální název to není, protože tryskat je... divné. Někteří koňáci jsou na to dokonce náchylní. Avšak mě to nevadí, protože trysk v povídkách zní mnohem lépe.
9. Kapitola
Zase se, po dlouhé době, ozývám. :) Mrzí mě, že jsem opravdu dlouho neozvala, ale co Vás možná potěší je, že spoustu kapitol mám napsaných dopředu. :) Moc děkuji a kapitolu věnuji Mrs. Fantasy, díky které jsem si na povídku zase vzpomněla. :)
A teď už příjemné čtení :)
* * * * * Adrienne * * * * *
Věděla jsem, že Afarius bude potřebovat ještě mnoho sil, přesto jsem ho přes Pelenorské Pole hnala rychlým tryskem. Můj plášť za mnou silně vlál a my jsme byli už několik desítek metrů za Bránou. Přesto jsem uslyšela výkřiky. „Jezdec! Jezdec na Pelenorských Polích!“ jestli mě tohle vyděsilo, při dalších výkřicích jsem začínala být zoufalá. „To je Afarius! Kůň princezny Adrienne na Pelenorských Polích!“ křičely stráže na hradbách.
„Noro lim!“ pošeptala jsem k Afariovi. Afarius nepatrně zrychlil ale přesto, že s každou další sekundou jsme se od Minas Tirith vzdalovali, ve změti větru a hlasů, doléhajících ke mně až z hradeb, jsem rozeznala ještě jednu větu. „Pošlete pro krále!“
„Noro lim, Afarius!“ řekla jsem svému koni téměř zoufale. Afarius ze sebe vytlačil ještě větší rychlost. Hnal se nejrychlejším tryskem, jaký jsem u něj kdy zažila a my zanedlouho byli za Pelenorskými Polemi. Jakmile jsme byli tak daleko, že už nás stáže z hradeb nemohli zpozorovat, zpomalila jsem Afaria do klusu. Jeli jsme až do setmění, kdy jsme objevili malou jeskyni. Zašla jsem dovnitř, nanosila dřevo a s velikým úsilím zapálila oheň. Sundala jsem Afariovi sedlo a vytáhla kožený vak s ovsem. Kůň do něho zabořil nos a vychutnával si svou večeři. Po chvilce jsem mu ale musela vak sebrat. Nemohl všechen oves sežrat hned první den. Nechala jsem oheň hořet a za otěže vyvedla koně před jeskyni k malému potůčku. Nebyl nijak velký, ale na napojení stačil. Pak jsem svého čtyřnohého přítele odvedla zpátky do jeskyně. Sama jsem si vzala jablko, zamotala se do pláště a snažila se alespoň na chvíli zahmouřit oči.
V noci jsme se vzbudila zrovna, když zhasínal oheň. Vzala jsem tedy z hromádky kousek suchého dřeva a přidala jej do ohně. Ten se znovu rozhořel a já jsem mohla zase na chvíli zavřít oči.
Vzbudila jsem se ještě před svítáním, ale spát ještě déle jsem si nedovolila. Uhasila jsem oheň a Afariovi jsem zase dala trochu ovsa. Sama jsem nic nejedla. Vzala jsem do ruky sedlo a dala ho mému společníkovi na hřbet. Potom jsem tam připevnila ještě zbytek věcí a byl čas se znovu vydat na cestu. Jakmile jsem seděla v sedle, vrátilo se mi trochu jistoty. Pobídla jsem Afaria do klusu. Chtěla jsem, aby se trochu zahřál, před dnem plným rychlého trysku. Jeli jsme lesem a přes hory. Všechno bylo strašně tiché a nahánělo mi to strach. Když jsme, o několik hodin později, dojeli k potoku, povolila jsem otěže, aby se Afarius mohl napít. Sama jsem sesedla, do dlaní nabrala trochu vody a napila se. Ale dnes jsme museli ujet ještě část trasy. Pohladila jsem svého milovaného koně po hlavě a znovu nasedla na jeho hřbet. Byl čas znovu vyrazit.
Uháněli jsme tryskem až do doby, kdy padla tma. Potom, jsme zase našli malou jeskyni a všechno se opakovalo stejně, jako předchozí večer.
Ráno jsem se probudila, až když už bylo světlo. Vyděšeně z pocitu, že jsem spala moc dlouho, jsem vyskočila ze země a rychle uhasila už jen trošku doutnající oheň. Dala jsem Afariovi oves, snědla jsem dvě jablka a opět byl čas vyrazit na cestu. Podle světla jsem usoudila, že bude něco kolem poledne. Vypadalo to, že kvůli mojí chybě budeme muset jet celou noc. Odvedla jsem tedy Afaria k potoku, aby se napil. Sama jsem se také napila a opláchla si obličej. Pak jsem už nasedla na hřbet mého milovaného koně a pošeptala mu. „Noro lim, Afarius, noro lim.“ Jeli jsme rychlým tryskem až do stmívání. Viděla jsem, že na Afaria už padá únava, a tak jsem ho zpomalila do cvalu. Čekala jsem, jestli uvidím nějaký potok, nebo nějaký jiný zdroj vody, aby se Afarius mohl napít. Ale v šeru jsem nic neviděla. Povolila jsem mu tedy otěže a nechala ho, aby si sám určoval tempo a směr. Protože koně se ve tmě orientují mnohem lépe, než lidé.
Když už byla taková tma, že jsem ani neviděla na cestu, zpomalila jsem Afaria nejprve do klusu a později i do kroku. Střídavě, klusem i krokem jsme se pomalu pohybovali vpřed celou noc. Přestože noc ubíhala pomalu, dočkali jsme se a na obzoru se objevilo Slunce. To už byl ale Afarius úplně vyčerpaný. Dlouho nepil a určitě měl i hlad. Zpomalila jsem ho tedy do kroku a po chvíli úplně zastavila. Vytáhla jsem vak s ovsem a dala mu ho k hubě. Afarius hladově zabořil nos dovnitř a užíval si zaslouženou, i když skromnou, snídani. „Lye tuv allu, mellon,“ pošeptala jsem mu a znovu se vyhoupla do sedla. Pobídla jsem ho do cvalu a nechala mu volnější otěže. Zanedlouho už jsme stáli u poměrně velké řeky. Afarius hltavě pil. I já už jsem se potřebovala napít, a abych alespoň trochu zahnala únavu, tak jsem si studenou vodou opláchla obličej. Nebyl však čas na nějaké dlouhé přestávky, znovu jsem se zhoupla do sedla.
Jeli jsme několik hodin, když jsme zajeli do hor. Vypadalo to, jako bychom jeli po nějaké staré a zapomenuté lesní stezce. Z ničeho nic, Afarius zakopl a já jsem viděla, že už je opravdu unavený. Zpomalila jsem ho do kroku a dlouhou dobu jsme šli pomalým tempem.
Ale najednou mě přepadl velice zvláštní pocit. Afarius taky zneklidněl. Rozšířily se mu nozdry a třásl hlavou. Něco cítil – něco, co mu dělalo starosti.
„Man cenich, Afarius? Man le trosta, mellon nîn?“ pošeptala jsem mu. Afarius ale začal poskakovat na místě a ještě více třepat hlavou. V tu chvíli jsem uslyšela zvuk. Ohlédla jsem se přes rameno. Strnula jsem v pohybu. Za mnou stálo něco okolo deseti skřetů. Když jsem se chystala Afaria prudce otočit a ujet, Afarius mě překvapil, hodil hlavou, uskočil a já jsem se neudržela v sedle. Spadla jsem přímo na bolavý bok. Než jsem se nadála, stačila jsem pouze zvednout hlavu a Afarius cválal pryč. Skřeti, kteří zezačátku vypadali stejně překvapení jako já, že tady narazili na člověka, už se vzpamatovali a jejich tváře nahradili šílené výrazy. Byla to odporná stvoření a já jsem nechtěla být jejich potrava. Mí dva starší bratři by se určitě bez problémů ubránili, ale já jsem věděla, že tohle nebude stejné, jako když jsem cvičila s Eldorionem. Strhla jsem ze sebe plášť, vzala si ze zad luk a šíp a snažila se zamířit. Skřeti se přibližovali s každou další vteřinou a já jsem chtěla za každou cenu přežít. I když lukostřelkyně jsem byla mizerná, musela jsem doufat, že štěstí bude stát při mně a ubráním se. Namířila jsem na skřeta nejblíže ke mně, něco okolo patnácti metrů. Vypustila jsem šíp a v duchu se modlila, aby zasáhl cíl. Ale ne, minula jsem. Rychle jsem tedy z toulce vytáhla další šíp a tentokrát jsem ani pořádně nemířila. Šíp sice zasáhl skřeta do ramene, ale ten se akorát rozzuřil a rozběhl se ke mně s ještě větší rychlostí. Byl už skoro u mě. A já jsem tady byla sama proti jasné přesile.
*****************************************************************
Noro lim! - Do angličtiny překládáno jako Ride fast! takže, něco jako Jeď rychle!
Lye tuv allu, mellon - Najdeme vodu, příteli
Man cenich, Afarius? Man le trosta, mellon nîn? - Co vidíš, Afariusi? Co tě trápí, můj příteli?
Doudám, že se vám kapitola líbila a nezapomenete zanechat komentář. :) Peggy
Komentáře
Hlupák...
Mrs. Fantasy | 21.06.2013
Jazyk
Elís | 28.04.2013
Ahojky mohla bych tě poprosit jestli by to šlo aby si přidala víc těch elfských nebo jaká je to řeč překladů jako je například to noro lim tak další prosím prosím !
:)
KV s.r.o | 25.04.2013
Nazdárek, před dvěma dny jsem narazila na tuhle stránku a dopadlo to tak, že už jí mám pročtenou skrz na skrz a dostala čestné místo na liště. Ale abych si tu nevylívala srdce, píšu proto, že jako velká fanynka fantasy a hlavně Tolkienových děl hltám všechny novinky a povídky, které s tím mají jen trochu společného a tahle je prostě skvělá já dnem i nocí čekám na další díl. :D
Krásné!
KKK | 07.04.2013
Dnes jsem narazila na Tvou povídku a měla jsem radost, že jsem konečně našla něco pěkného týkající se Pána prstenů, protože ten film mám moc ráda :) Tvůj styl psaní se mi moc líbí a opravdu by byla škoda kdybys tuto povídku nedokončila celou. Tak rychle piš, ať se můžu těšit na další kapitoly :)
Pochvala :)
Já :) | 07.04.2013
Ahoj, moc se mi Tvoje povídka líbí, doufám, že brzy přidáš další kapitoly, nemůžu se dočkat :D