Jako KV s.r.o. musím též vytknout chybku s Bohem, elfové vždy provolávali 'U všech Vallar,' nebo 'Díky Vallar.' Jinak to byla krásná kapitolka a líbilo se mi, že Adrienne ihned Boromira neohromila svým vzhledem... :)
10. Kapitola
Tak se zase hlásím :) Ale nejprve - strašně moc děkuji za všechny komentáře!!! Ani nevíte, jak moc mě to těší... :)
Já :) : Děkuji! Moc si toho vážím. :) Další kapitolu přidám co nejdříve. :)
KKK: Díky! Moc si vážím toho, že se Ti povídka líbí. Já sama taky miluji Pána Prstenů a bohužel v češtině jsem moc povídek nenašla, takže se nechávám inspirovat anglickými verzemi. :) Povídku určitě plánuji dokončit, jen to asi bude nadlouho. ;) :D
KV s.r.o: Díky, moc si toho vážím a opravdu mě to moc těší! :)
Elís: No, budu se snažit. ;) :D :)
Kapitolu dnes věnuji všem výše zmíněným - tedy: Já :), KKK, KV s.r.o, Elís. :) Děkuji!!!! :D
A teď už příjemné čtení!
Peggy
* * * * * Adrienne * * * * *
Vytáhla jsem meč a připravila se na útok. Skřet, po kterém jsem vystřelila, měl ještě šíp zapíchnutý v rameně, ale odhodlání dostat svou kořist bylo velké a on se nehodlal jen tak vzdát. Rozmáchla jsem se mečem a vrazila mu ho do hrudi. Skřet padl k zemi, ale pořád jich tady na mě bylo hodně. Právě teď tři. Jednoho jsem probodla, ale nebyla jsem dostatečně rychlá. Zatímco jsem se totiž točila k druhému, jiný skřet mě svojí zbraní napadl. Moje levá ruka bolela, jako by mi měla upadnout. Cítila jsem krev, která mi po ní stékala, ale nemohla jsem nic udělat. Zraněnou rukou jsem uchopila dýku, kterou jsem měla u pasu a hodila ji po skřetovi, který na mě zaútočil. Ten se svezl k zemi. A já jsem udělala osudovou chybu. V zatemněné mysli, jsem se ohnula pro dýku. Jiný skřet mě mezitím kopl do zad a já jsem upadla na zem a snažila se popadnout dech. Díky Bohu, jsem ale spadla zrovna vedle skřeta, který v sobě měl zaraženou mou dýku. S vypětím všech sil jsem mu vyrvala dýku z těla a hodila ji po skřetovi. Díky Bohu jsem v tom byla mnohem lepší, než v lukostřelbě a dýka zasáhla cíl. Já se mezitím snažila postavit na nohy. Už jsem ale neměla síly. Byla jsem vzhůru už od včerejšího rána a únava se na mně začala podepisovat v nejméně vhodný okamžik. Viděla jsem, jak se ke mně přibližovali další dva skřeti. Pak už si vše pamatuji velice nejasně.
Vzpomínám si, že jsem upadla a narazila hlavou do něčeho velmi tvrdého. Mé vzpomínky po této události, jako by byly skryty za hustou mlhou. Matně jsem se snažila rozeznat zvuky z pozadí. Ale ve změti spusty různých zvuků jsem rozeznala pár vět. „Pobijte ty skřety!“ zněla jedna z prvních a mála vět, které jsem slyšela. Na malou chvíli jsem potom upadla do mdlob. Z těch mě po chvíli probudil až velitelský hlas. „Podívejte se, jestli ten muž ještě žije!“
„Žiju a nejsem muž!“ chtělo se mi křičet, ale neměla jsem sílu na to ani otevřít oči. Cítila jsem, jak mě někdo otočil na záda a letmo zkusil, jestli mám na krku puls. Když mi odhrnul vlasy z tváře i přes zavřené oči jsem poznala, jak strnul v pohybu. „Můj pane,“ vykřikl, „je to žena!“ To bylo to poslední, co jsem slyšela, než se se mnou všechno propadlo do tmy.
* * * * * Boromir * * * * *
Otec nás vyslal, ostatně jako každý den, abychom jeli prozkoumat terén. Prý tady někde něco musí být. Něco, co by vysvětlovalo, proč se naším lidem šíří tak otřesná nákaza. Tvrdil, že cokoli, co bude jiné než obvykle, mu musíme ihned hlásit. Já a Farewyn, můj mladší bratr, jsme každý veleli deseti mužům, takže dohromady nás tady bylo dvaadvacet. Právě jsme se chtěli rozdělit, když se tady objevil ten kůň. Byl úplně bílý a vypadal velice rozrušeně. Co mě však zaskočilo nejvíce, bylo, že byl bez jezdce. Pohodil hlavou a rozcválal se pryč. Já jsem to tak ale nechtěl nechat. „Za ním!“ vydal jsem jasný příkaz. A mí muži okamžitě nasměrovali své koně do útrob lesa, kde zmizel. Já jsem jel samozřejmě s nimi. Ani ne za třicet sekund, už jsem dostal první odpovědi. Na zemi ležel nějaký muž a kolem něho pět mrtvých skřetů. Dalších šest jich tady ale ještě bylo. „Pobijte ty skřety!“ vykřikl Farewyn ještě předtím, než jsem se stihl vůbec vzpamatovat. Nemusel to ale ani říkat, protože než to stihl doříct, všichni už leželi na zemi, mrtví.
„Podívejte se, jestli ten muž ještě žije!“ kývl jsem směrem ke svým mužům. Překvapilo mě, co tady ten člověk dělal. Vypadalo to, že má na sobě oblečení hraničářů, ale ti byli proslaveni vynikajícími dovednostmi v boji. Dokázali by se bez problému ubránit.
Ze zamyšlení mě vytrhl až hlas jednoho z mužů. „Můj pane, je to žena!“ V tu chvíli jsem trhl hlavou. Žena? Tady? To není možné. Já i Farewyn jsme seskočili z koně a doběhli k ní. Když jsem ji uviděl, zasekl se mi dech. To nebyla žena, to byla mladá dívka. Mohlo ji být tak maximálně dvacet. Podíval jsem se na Farewyna, vypadal stejně překvapeně jako já. „Měl bys ji vzít k sobě na Amonera, bratře,“ řekl mi. Já jsem jen kývl, věděl jsem, že to bude nejlepší řešení.
Vzal jsem ji do náruče a vysadil ji na svého koně, Amonera. Sám jsem si pak sedl za ni. Ještě jsem slyšel, jak Farewyn dává rozkaz mužům, aby chytili toho jejího koně a vzali ho s sebou. Pak už jsem jen dal pokyn a my jeli zpátky do Edorasu. Dneska budou jistě otec i matka překvapení, co tak neobvyklého jsme v lese objevili.
* * *
Jeli jsme poměrně dlouhou, než jsme dojeli k Edorasu. Pro mě byla cesta o to těžší z toho důvodu, že jsem před sebou přidržoval mladou ženu. Celou cestu jsem uvažoval o tom, jak se tady dostala. Měla krásného koně, podobného těm, které dříve používali elfové. Byla ozbrojená, ale vypadalo to, že z boje zná pouze o něco víc, než základy. Proti jednomu skřetovi by se určitě ubránila, ale proti deseti těžko. Stráže otevřeli bránu a my jsme vjeli dovnitř. Zatímco moji muži jeli ke stájím, já a Farewyn jsme jeli ke Zlaté síní Meduseld. Když už jsme tam byli, zastavili jsme koně a já jsem seskočil na zem. Zatímco stráže mi podrželi Amonera, já jsem vzal do náruče tu dívku. „Postarejte se o koně,“ řekl jsem směrem k muži, který ho držel. Potom jsem vydal ještě jeden rozkaz. „Sežeňte léčitele!“
Když už jsem byl na cestě do léčitelských pokojů, vyšli ze síně otec a matka. „Co to-,“ nestihla doříct matka, když uviděla, že někoho nesu. „Skřeti,“ byla jediná věc, kterou jsem řekl. Matka ke mně hned doběhla a podívala se na ni. „Můj Bože, vždyť je to dívka!“ vykřikla. Otec, který zrovna mluvil s Farewynem, který mu objasňoval situaci, na ni překvapeně pohlédl. Matka mě rychle zavedla do léčitelských pokojů, kde už čekala léčitelka. „Položte ji na tady, na tu postel, Výsosti,“ řekla mi a já to udělal. Pak mě matka poslala pryč z místnosti a já zatím čekal přede dveřmi. Zanedlouho se ke mně připojil i otec a bratr. Farewyn už mu všechno vysvětlil, takže jsem mu byl vděčný, že mě zachránil od vyptávání.
Po chvíli, kdy jsme všichni byli ponořeni do svých myšlenek, vyšla matka. Všichni tři jsme ji následovali dovnitř. Nebyl to moc pěkný pohled. I když obličej už měla omytý, bylo na něm spousta krvavých šrámů. Na sobě měla bílé šaty, které nosili všichni lidé, kteří potřebovali léčitelskou péči. Žel Bohu, jich bylo s každým dalším dnem více. „Kromě těch ran na hlavě a na ruce měla ještě jednu starší,“ řekla léčitelka a já se na ni udiveně podíval, „nebyla moc hluboká a zanedlouho by se jistě zacelila, ale měla ji převázanou. Odhaduji, že se jí to stalo tak před čtyřmi až sedmi dny.“ Na to jsem neměl co říct, a ani nikdo jiný neodpověděl. Jenom jsem si ji prohlížel. Se šrámy na obličeji, a bílými šaty, které ještě více zdůrazňovaly její bledost, nepůsobila dívka moc půvabně.
„Říkala něco? Odkud je?“ zeptal se Farewyn směrem k mé matce a k léčitelce. „Můj Pane, ještě se neprobudila,“ řekla. „Měla na sobě oblečení, které dříve používali Gondorští hraničáři,“ řekla velice potichu matka směrem k otci. Ten jen udiveně zvedl obočí a pravil. „Hraničáři jsou nejlépe cvičení bojovníci, kdyby k nim patřila, teď by tady neležela. Navíc pochybuji, že by Král Aragorn, nebo Pán Éomér dovolili ženě bojovat. Navíc, jak si sama pravila, drahá, tenhle oděv používali hraničáři dříve,“ odpověděl otec matce na nevyřčenou otázku. Pak matka řekla, že ji máme nechat odpočívat a nařídila Healer, léčitelce, aby ji zavolala hned, jak se probudí.
Komentáře
:)
KKK | 06.05.2013
Ahoj, konečně jsem se dočkala další kapitolky :). Jsem ráda, že hodláš pokračovat a jak už jsem říkala předtím, opravdu Ti to jde ;). Ze začátku mě akorát zarazil Boromir :D (nevím, jestli jsi to myslela jako novou postavu nebo jako, že nezemřel, což by bylo fajn, ale nechám se překvapit ;)). Jinak jsem napjatá a doufám, že další kapitoly budeš přidávat rychleji. Opravdu ÚŽASNÁ POVÍDKA. :)
Komentář č.2
KV s.r.o | 06.05.2013
Takže, teď doufám že jsi narozdíl ode mě jedna z těch, komu nevadí kritika jeho díla. Povídka byla dobrá, ale oproti té poslední na mě působila trochu víc tuctově a to co se tam událo se dalo celkem předvídat. I když co jsem čekala, to že si ji vezmou do Mandosových síní a pak znovu vyšlou na svět jako druhou Lúthien Tinúviel asi ne že, takže budiž ti odpuštěno. Dál jsem si všimla pár gramatických chyb na které jsem z nějakého, mě neznámého důvodu přímo alergická (což je zvláštní, protože jak češtinu, tak naší češtinářku nesnáším), ale nikdo není dokonalý a k mojí velké lítosti ani já ne :). No a do třetice všeho dobrého při výrazech jako ,,díky Bohu'' a ,,žel Bohu'' by asi museli zatvrzelé příznivce Silmarillionu omývat, ale já to snad ustojím. Nicméně musím říct, že máš talent na vymýšlení zajímavých příběhů a určitě tě psaní baví, takže pokud ti tenhle komentář moc nesrazil náladu, tak koukej psát rychle dál a ohromuj nás svými dalšími povídkami. :)