No protože nejsem zvyklá číst z počítače,tak jsem zatím přečetla jednu kapitolu snad se na další dostanu a budu si zvykat číst u počítače,to je pro mě moc nové a tudíž náročné.
První kapitola
Tak, mám tady pro Vás další kapitolu, a dokonce hned druhý den! :) Mno, ale moc si na to nezvykejte, jakmile začne škola, tak budu mít frmol, takže si to u Vás žehlím dopředu. :)
A teď už k následující kapitole. Tato kapitola je z většiny psaná v ich-formě z pohledu Adrienne. Doufám, že se v tom vyznáte, a samozřejmě si přečtěte i Varování. :D A dost už, už Vás nechám číst. Jen vlastně jěště jedna věc. Zanechejte prosím komentář. :)
Varování: Lidi, možná vás to bude mást, ale v příběhu se budou objevovat různé formy příběhu (er-forma a ich-forma), takže se tím prosím nenechte zmást. J
Zatímco v Minas Tirith probíhaly přípravy na oslavu poražení Temného Pána Saurona, dcera krále Aragorna a královny Arwen, gondorská princezna Adrienne se z dálky dívala na kamenné bíle město ze hřbetu svého koně Afaria*.
*******
Už mě bolela hlava z těch všech příprav na zítřejší oslavu poražení Saurona. Zítra to bude 27 let, co byl zničen Prsten. Otec ani matka mi toho moc o temných časech neřekli, jenom Eldorion, můj starší bratr, mi něco vyprávěl. On i můj druhý bratr, Elledoin se tyto věci učili. Já jsem se učila pouze nejnutnější základy této části historie, jinak na rozdíl od nich, já mám v rozvrhu společenské vědy. Podle mého názoru je to diskriminace. Ale já s tím nic nezmůžu. Ale zase trávím dvojnásobek času s koňmi, což mi to alespoň trošku vynahrazuje. Myslím, že to s nimi celkem umím. Už ke svým pátým narozeninám jsem od dědečka Elronda dostala Afaria. Afarius je ten nejlepší kůň pod Sluncem, alespoň podle mého mínění. Je to potomek elfského koně Asfalotha. Je mu hodně podobný, je vysoký, bílý a já ho považuji za svého nejlepšího přítele.
Jakoby cítil, že na něho myslím, otočil hlavu, podíval se na mě, trhl hlavou směrem Minas Tirith a odfrkl si. Věděla jsem na co myslí. Dnes, jsem ostatně jako už hodně krát nikomu neřekla, že někam jedu. Ale je to napadne, když uvidí že Afarius není ve svém boxu. To až přijdu domů, dostanu kázání od paní Nicol, naší dvorní dámy, že jsem nikomu neřekla, kam jdu, a mojí rodiče o mě měli starosti. Typické. Afarius si znovu odfrkl. Nechtěla jsem, aby se dostal do mrzuté nálady, a tak jsem jen pevněji sevřela otěže a pobídla. Vyrazil rychlým cvalem téměř okamžitě. Oba jsme si užívali rychlou jízdu, ale čím jsme byli blíže bráně, tím jsme věděli, že budeme muset zpomalit. Když jsme byli už téměř u ní, Afarius samovolně zpomalil a vyčkal, než hradní stráž otevře bránu. Když už byla brána otevřená, pobídla jsem ho a vyrazila jsem s ním až k mému domovu. Tam už (překvapivě) čekala Nicol.
„Vemte toho koně do stáje a postarejte se o něj,“ řekla stájníkovi, který přišel s ní, a mě počastovala velice káravým pohledem.
„Slečno Adrienne, vaše matka Vás očekává ve svých komnatách,“ řekla mi, hned co odvedli Afaria.
„Vyřiďte jí, že se upravím a hned za ní přijdu,“ řekla jsem a vydala se směrem do domu.
Hned co jsem se převlékla z jezdeckého oblečení do krémových šatů, vydala jsem se za matkou.
„Adrienne, víš, že máš vždy někomu říct, když se jedeš projet,“ byla první slova, která jsem slyšela, když jsem vstoupila do matčiných komnat.
„Ale mami, všechny ty přípravy na oslavy, už mě z toho opravdu bolela hlava,“ odpověděla jsem a s mírným úsměvem jsem sledovala, jak matka měkne při oslovení „mami“. Kromě mě jí tak většinou nikdo neříkal, snad jen Elros, ale tomu je teprve jedenáct let, takže není divu, že plně nezná společenské způsoby oslovování.
„Myslím, že nemá cenu ti opakovat, že ty oslavy připomínají, co všechno jsme ztratili ve válce, ale stejně ti to budu pořád opakovat. A teď, se běž připravit na večeři, bude za půl hodiny,“ řekla mi matka s úsměvem. Pokynula jsem jí, otočila jsem se a šla do svých pokojů. Svoje rodiče miluju, matku i otce. Jen mě občas štve, že se mnou zacházejí jako s nějakou křehkou dívenkou. Kdybych měla střílet z luku, cíl zasáhnu jednou střelou z deseti, přestože se mě to Elled několikrát snažil naučit. Ale s mečem jsem na tom podstatně lépe, a i když jsem moc času pro trénování neměla, a rodiče si to nepřáli, takže mě to tajně učil Eldor, s mečem bych se ubránila. Ale i tak si myslím, že je to poněkud přehnané, a navíc skřeti se již objevují velmi zřídka a v horách. Otec se je všechny snažil vyhladit a i když ji pár zbylo, mnoho lidí říká, že se nikdy necítili bezpečněji.
Než jsem si to stačila uvědomit, stála jsem ve svých pokojích a chystala jsem se na večeři. Mám moc ráda naše rodinné večeře, obvykle se všichni sejdeme u stolu a panuje uvolněná nálada, taková méně formální, než při obědě. I když, těžko říct, jaká nálada bude panovat dnes, když uvážím, že moji dva starší bráchové nemají rádi tyhle přípravy na oslavy o nic víc, než já.
Začal jsem se tedy chystat, jak chtěla matka. Obyčejné krémové šaty jsem vyměnila za šaty ve světle zelené barvě se stříbrným prošíváním. Patřily k mým oblíbeným, dostala jsem je na minulé narozeniny od otce. Svoje přirozeně tmavé, dlouhé a lehce vlnité vlasy, jsem si pořádně rozčesala a část si jich zapnula sponou dozadu. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, musela jsem se zasmát, opravdu jsem byla kopie svojí matky...
Když jsem byla hotová, tak jsem se pomalou chůzí vydala do jídelní síně na rodinnou večeři.
*Afarius je hřebec, potomek po elfském koni Asfalothovi, kterého Adrienne dostala ke svým pátým narozeninám od svého dědečka Elronda. Je mu už šestnáct let.
Pozn. Jestli se divíte, proč si Adrienne zkracuje jména svých bratrů Eldoriona a Ellediona, nedivte se. Dívali jsme se na to z jejího pohledu a ona je zkrátka oslovuje Eldor a Ell nebo Elled. :)
No, já doufám, že se Vám kapitola líbila, a těšíte se na další. Možná už tušíte co bude příště. :) Příště bude večeře z pohledu vypravěče v první části ana druhou část se nechejte překvapit. :) Každopádně pořádně rozjíždět se to začne asi až nějak kolem sedmé kapitoly, předpokládám... :D
Tak se zatím mějte hezky, Vaše Peggy :)
