Je to bomba, úplně super :)
18. Kapitola
Neexistuje žádná omluva pro to, že jsem vás nechala tak dlouho čekat. Snad bych jen ráda poznamenala, že přišla krize. I když v hlavě přesně vím, jak chci, aby povídka pokračovala, zkrátka jsem to nemohla dostat na papír. V rámci inspirace a motivce jsem během posledních několika týdnů přečetla neskutečné množství povídek (vážně, začala jsem ráno a končila večer :D ) a uvědomila jsem si, jak velké chyby v téhle povídce jsou. Když si vezmu, kolik mi bylo, když jsem povídku začala psát... Ale - udělala jsem z Eomera správce ithilienu a Éowyn s Faramirem korunovala na vládce Rohanu. Něco takového bych už nikdy neudělala. Ale co už, čím víc jsem nad tím přemášlela, tím víc jsem si uvědomovala, že i přes všechny ty chyby, které jsem udělala, tu povídku mám hrozně ráda a chci ji dokončit. Nevím kdy, ale jednou určitě. :)
Taky jsem si všimla, že už jsme v 18. kapitole a já se ještě pořád nedostala k jádru věci. Takže jsem se rozhodla, že jednotlivé kapitoly budou trochu delší, ať se taky někam dostaneme. :D
LOL: Jsem ráda, že se ti kapitoly líbí a je mi líto, že jsem Tě nechala čekat. :/
Mrs. Fantasy: Jsme rádá, že se Ti to líbí. :) A co se týče Adrienne a Boromira - no... nic neprozradím! :P Ale je mi jasné, že asi všichni tušíte... :D
KKK: Nezněla jsi sobecky. ;) Jsem ráda, že se Ti kapitola líbila a můžu slíbit, že Aragornovi a jeho společníkům se budu věnovat v příští kapitole. :)
Eliza: Děkuji, taková slova vždycky potěší. :)
Arwen Undómiel: Děkuji moc. :)
Ajda: Děkuji. No a k hobitům... Třeba časem, ale teď se mi tam nemůžou najednou objevit všichni najednou. ;) :D
Wlxie: Doufám, že se budeš těšit i na tu příští. :)
Kk: Díky moc, vážím si těchto milých slov. :)
Tak teď už jen přeji příjemné čtení a prosím, abyste po sobě opět zanechaly nějaký ten komentář. :)
P.S.: Čekněte fotky nalevo. ;)
* * * * * Adrienne * * * * *
Viděla jsem, jak se muž, pod náporem vlastní zlosti, začal celý třást. Už jsem ustoupila o krok, neboť to vypadalo, že se mě chystá uhodit, když ho zastavil autoritativní hlas.
„Co to má znamenat?!“
Já jsem zavřela oči. Tenhle člověk byl ten poslední, kterého jsem zde potřebovala.
Pomalu jsem se otočila k muži, jenž právě přicházel uličkou směrem k nám. K muži, zastávajícím zde mnohem vyšší postavení, než jsem tady měla já a kterému jsem se dnes nechovala zrovna zdvořile. Zatraceně!
Ostatní, kteří do té doby přihlíželi scéně odehrávající se mezi mnou a tím mužem ustupovali, aby jejich princ mohl projít.
Má hrdost mi však nedovolila sklopit hlavu ani zrak a ani u onoho muže to nevypadalo jinak. Jediná změna byla, že jeho oči už opět vypadaly normálně. Těžko říct, zda se mi to předtím jen nezdálo.
V celé stáji bylo hrobové ticho a princovi rozléhající se kroky byly jediný zdroj zvuku.
„Co to má znamenat?“ zeptal se znovu, tentokrát tišeji, ale s hlasem mnohem ostřejším. Očima přelétl nejprve z muže na mne a poté zpět na něj.
Slova mi uvízla v krku a já jsem nevěděla, jak začít, co říct, a tak jsem jen křečovitě svírala Afariovo vodítko. To se však o muži přede mnou říci nedalo.
„To tady ta děvka, můj pane!“ vykřikl muž. Ale v okamžiku, kdy na mne použil tak vulgární oslovení, které by si nikdo před královskou rodinou neměl nikdy dovolit, celou stájí to zašumělo.
Princovi oči potemněly. „Pozor na jazyk,“ byla jediná věc, co řekl. Muž ale pokračoval a prstem na mě ukázal. „Nadávala mi tady a vyčítala mi, že toho koně chci dostat na pastviny! Ten kůň je přitom šílený! Měli bychom ho buď pustit, nebo zabít sami! Bylo by to pro něj vysvobození!“
Teď jsem nad sebou ztratila kontrolu já. Afariovo vodítko jsem pustila na zem a jestli se muž předtím od zlosti třásl, mě právě zachvátila agonie. Rukou jsem neuvěřitelnou rychlosti zajela pod šaty, kde jsem pro všechny účely nosila dýku, ale nějaký cizí muž mě zezadu chytil a zabránil mému pokusu i jakémukoli dalšímu pohybu.
Princ stál stále na tom samém místě, a tvrdým pohledem se vpíjel do muže. „Odveďte jej k mému otci,“ promluvil po chvíli a stále se na muže díval. Dva muži kolem něj prošli, chytli muže, který jakoby rázem vystřízlivěl ze svého záchvatu zlosti, a odvedli jej pryč ze stáje.
Mnoho lidí už zde nezbylo a muž, který mne držel, mě pomalu pustil. Čekala jsem, že princ obrátí svůj pohled na mne, ale on se místo toho začal věnovat muži, který mne předtím držel.
„Byls tady, když k tomu došlo?“ zeptal se prostě.
„Ne, přišel jsem až chvíli po tobě,“ odpověděl muž. Já jsem se mezitím překvapeně otočila. Kdo to stojí za mnou, že si takto povídá s princem? Odpověď na svou otázku jsem dostala, hned jakmile jsem se muži podívala do tváře, neboť ta podobnost s královnou Éowyn byla nezaměnitelná. Toto musel být Farewyn, mladší bratr prince Boromira.
Boromir přikývl a až poté přetočil svůj zrak směrem ke mně. „Omlouvám se za chování mého muže, má paní. Jsem si jist, že se to již nebude opakovat,“ řekl, pokývl mi hlavou a odešel stejným směrem, jako jeho muži předtím. Stála jsem tam jako opařená a ve své hlavě jsem měla prázdno. Žádné vysvětlení, žádná otázka na můj názor, na mou verzi příběhu, prostě nic. Z transu mě vytrhla až ruka na mém rameni. Pomalu jsem přenesla svůj pohled na muže, kterému patřila. Princ Farewyn se na mě díval pomalu ještě zvědavějším pohledem než já na něj.
„Jste v pořádku?“ zeptal se a já jsem věděla, že to byla jen formální otázka. Přikývla jsem ale hlavou.
Princ se poté zohnul, zvedl Afariovo vodítko a znovu promluvil. „Odvedete ho se mnou na pastvinu, má paní? Jsem si jist, že mu to prospěje,“ řekl a já se opět zmohla pouze na přikývnutí.
Cesta na pastviny probíhala v naprostém tichu. Až v momentě, kdy princ vypustil mého koně do jedné z ohrad, nastal takový malý zlom. Princ jakoby v sobě našel hromadu otázek na můj život a začal se mě vyptávat. Lhala bych, kdybych tvrdila, že mi ty věčné lži nevadí. Princ Farewyn mi až příliš připomínal Elladiona. Jakoby je spojovalo to, že oba jsou druhorození synové.
Farewyn nakonec trval na tom, že mne doprovodí až do mých komnat. A celá cesta by proběhla v naprostém klidu, kdybychom na poslední chvíli nenarazili na Healer.
Ta když nás uviděla, zamrzla v pohybu. Hned se ale vzpamatovala a svému princi věnovala přímo ukázkové pukrle. Potom přetočila svou pozornost na mne.
„Allyo, díky Valar, že jsem tě sehnala. Potřebuji tě v léčitelských pokojích. Ihned,“ řekla a zdůraznila poslední slovo. Já jsem tedy jen přikývla a poté jsem se otočila na prince. „Pokud mne omluvíte,“ řekla jsem a věnovala mu úklonu přesně takovou, jakou mě učili již od čtyř let. On mi pokynul hlavou a já už jsem následovala Healer do léčitelských pokojů.
Šly jsme za ticha a rychlým krokem. Po chvíli, kdy soupeřila má hrdost s mou zvědavostí, jestli se zeptat, co se děje v léčitelských pokojích nakonec zvítězila zvědavost a já se, s pohledem stále upřeným před sebe zeptala. „Co se děje?“
„Jedna z žen, o které ses dnes ráno starala, upadla do zvláštního stavu. Vypadá to, že je v bezvědomí a má agónii,“ řekla vážně a ještě zrychlila svůj krok.
Když jsem vkročila do místnosti, okamžitě jsem věděla, o koho jde. O tu ženu, která mne dnes ráno prosila, abych jí pomohla. Srdce mi vynechalo jeden úder a před očima se mi objevily ty oči. Ty, které určitě nepatřily člověku, a které mě už od rána pronásledovaly. Zavřela jsem oči, zhluboka se nadechla a vykročila směrem k posteli, kde už stála Healer a několik dalších léčitelek.
Cestou jsem viděla, jak se ta žena třese a oči má pevně zavřené. Jedna z léčitelek zrovna přikládala mokrou látku na čelo.
„Ustup,“ řekla jsem směrem k ní, lehce ji odstrčila a sama položila ruku na látku, která ležela na čele, a které bylo úplně horké. Nevěnovala jsem pozornost léčitelkám dohadujících se mezi sebou co je potřeba udělat a snažila se někde uvnitř sebe najít ten pocit, který jsem měla dnes ráno a chtít jí pomoci.
Nic se nedělo. Nic. Jakoby to, co mi dříve pomáhalo, bylo pryč. Znovu jsem se nadechla.
„Tolo dan nan galad.“ Hypnotizovala jsem ženu pohledem a v duchu si stále opakovala tuto větu. Já sama jsem necítila žádný pocit, ale pomalu jsem vnímala, že se žena přestává třást. Slyšela jsem, že hluk v místnosti utichá a všichni přihlížející si již stačili všimnout té změny stavu. Po chvíli se žena přestala třást úplně a její dech se uklidnil.
V místnosti nastalo hrobové ticho a já jsem cítila, jak se na mne upírají oči všech přítomných. A to mi vadilo. „Dopřejte jí trochu klidu,“ řekla jsem, věnovala jim pohled a zamířila si to ven z místnosti, ve snaze vyhnout se těm jejich šokovaných výrazům.
* * * * * Farewyn * * * * *
Sledoval jsem, jak se ta dívka přede mnou uklonila a rychlým krokem následovala Healer do léčitelských pokojů. Dnes ráno se v Edorasu objevil posel z MInas Tirith. Byl jsem zrovna ve společnosti otce, a tak jsem byl s obsahem zprávy obeznámen z první ruky. Jediná dcera Krále Elessara, princezna Adrienne, byla podle všechno nezvěstná. Zpráva, kterou posel doručil, žádala o pomoc při hledání Gondorské princezny a oznamovala, že její otec nabízí deset stříbrných mincí a, pokud daná osoba bude chtít, také její ruku tomu, který ji v pořádku vrátí do Minas Tirith.
Když to můj otec slyšel, nechtěl tomu věřit. I já jsem si posla prohlížel s nevěřícím výrazem. Samotných deset stříbrných mincí byla hodnota, za kterou by si člověk mohl v Rohanu koupit farmu. Ale ruku dcery Gondorského krále? To bylo něco, co zcela určitě motivovalo každého muže princeznu najít.
A všechna tato slova se mi vrátila zpět, když jsem tu dívku uviděl udělat ne téměř dokonalé, ale dokonalé pukrle. V duchu jsem si přehrál všechny okamžiky, kdy jsem ji viděl. Nejprve když jsme ji našli. To oblečení, která měla na sobě, bylo podle otce dříve používané Gondorskými hraničáři. To, že ovládala sindarštinu byla další záhada. Nikdy jsem v Rohanu nepotkal žádného vesničana, který by tento jazyk ovládal. A ten její kůň. To nebyl obyčejný kůň, ani to nebylo zvíře pocházející z Rohanu.
A ta poslední věc. Celý život se ke mne všichni chovali, jako bych byl něco víc. Chovali se ke mně jako k Rohanskému princi a veliteli. Až na ni. To jak se dívala, mluvila i to, jak chodila. Chovala se jako někdo, kdo byl také vychován, jako by byl něco víc. Jako princezna.
V duchu jsem si to přehrával pořád dokola. Je vůbec něco takového možné? Proč by princezna opouštěla své rodné město, aby se poté vydávala za obyčejnou vesničanku v Rohanu? Co tady vlastně chtěla? Žádná z těch věcí nedávala smysl.
Měl bych o svých podezřeních někomu říct? Ne. Nejlepší bude, když si tuto informaci nechám pro sebe, nejméně do té doby, než si budu stoprocentně jistý, že je to ona a co tady vlastně dělá.
* * * * * Elledion * * * * *
Uběhlo pár dní a většina mých zraněných mužů již byla schopna cestovat. Ros Gordon se sice z útoku pomalu vzpamatovával, ale stále ještě bylo vidět, že obyvatele útok zastihl naprosto nepřipravené. Nařídil jsem posílení hlídek ve městě a sám se pomalu připravoval na návrat domů. Před odjezdem jsem ale chtěl zařídit ještě jednu věc. Procházel jsem ulicemi města a byl jsem skoro u svého cíle, když mě zastavila žena s malým dítětem v náručí. Pozorně jsem si ji prohlédl. Ona sama byla poměrně mladá a dítě v jejím náručí nemohlo být starší než několik týdnů.
„Mohu pro vás něco udělat?“ zeptal jsem se zdvořilým tónem. Ženě se ale v očích objevily slzy. Lehce jsem se zamračil, neboť jsem si nebyl jist, jak se v dané situaci zachovat. Nakonec jsem si zkusil představit matku a otce a opatrně jsem ženě položil ruku na rameno. To se zdá, ženu trochu uklidnilo, neboť ke mně zvedla oči a třaslavým hlasem promluvila. „Můj pane, nežádala bych od vás nic, kdyby to nebylo nezbytně nutné. Ale mnohokrát jsem slyšela o šlechetnosti vašeho otce, a tak…“ žena se na chvíli odmlčela, neboť hlas je jí až příliš roztřásl a ona už nebyla schopna pokračovat. Nechtěl jsem na ni nijak tlačit, a tak jsem jen chvíli čekal, než se trochu uklidnila. „Můj manžel zemřel při tom útoku a mému synovi jsou čtyři týdny a já…,“ žena se opět rozvzlykala. Tentokrát už jsem ale věděl, co se stalo a bolestně jsem zavřel oči. Poté jsem svou rukou šáhl do jedné z kapes, vytáhl z ní dvě stříbrné mince a natáhl ruku směrem k ženě. Ta se na mne nevěřícně podívala.
„Nechte si to, má paní, starejte se o syna a řekněte mu, že jeho otec pomohl zachránit toto město,“ řekl jsem, „a kdybyste někdy něco potřebovala, brána Minas Tirith vám bude otevřena a já udělám, co budu moct, abych pomohl.“
„Děkuji vám, můj pane, děkuji,“ pravila žena a hluboce se uklonila. Já jsem jí věnoval ještě jeden úsměv a poté jsem se otočil s úmyslem pokračovat v mém předchozím plánu navštívení léčitelského domu. Neušel jsem ale ani dva kroky, když mé oči spatřily dvě dívky, které mne pozorovaly se zvláštním výrazem ve tváři. Můj zrak se ale zaměřil na tu, která stála vlevo, neboť ona byl ten důvod, proč jsem chtěl navštívit léčitelský dům. Daniela. Lhal bych, kdybych tvrdil, že mne ta dívka naprosto neuchvátila. V minulých dnech si tato mladá léčitelka snadno našla cestu do mé mysli.
Vzpamatoval jsem se, pár kroky k nim došel a lehce se uklonil. Dívka vypadala, že mne poznala a ona i její společnice oplatily mou poklonu.
„Má paní, myslíte, že bych mohl být tak troufalý a požádat vás o doprovod ke zraněným do léčitelského domu?“ Nevím, co se to ve mně v tu chvíli vzalo, ale slova opustila má ústa ještě dřív, než jsem nad nimi stihl zapřemýšlet. A ona se plaše podívala na svou společnici a poté znovu na mě. „Bylo by mi ctí, můj pane.“
Věnoval jsem druhé dívce lehký úklon a Daniele poté své rámě. Za okamžik jsme již byli na cestě a já se proklínal, neboť jsem nevěděl, s čím bych měl začít. Než jsem ale stihl vyslovit svou otázku, jak se daří všem zraněným, dívka mě předběhla. „Viděla jsem, jak jste pomohl té ženě. Bylo to obdivuhodné gesto.“
„Rád jsem pomohl. Co mne ale trápí je, že tato žena určitě není jediná, která by takovou pomoc potřebovala,“ odpověděl jsem popravdě a opět se rozlehlo ticho.
„Jak dlouho se již věnujete léčitelskému umění, má paní?“ zeptal jsem se. Věnovala mi zvláštní pohled a odpověděla. „V podstatě již od svého dětství, Výsosti. Ta paní, kterou jste viděl při své poslední návštěvě, je matka mého otce. Byla jsem k tomu vedena.“
„Z toho, co jsem viděl, mohu říct, že odvádíte skvělou práci,“ složil jsem kompliment a dívka se lehce zarděla a sklopila pohled do země. Další kousek cesty jsme šli v tichu.
„Vy také děláte skvělou práci, Výsosti,“ odpověděla tichým hlasem. To mě ale donutilo se na chvíli zastavit a na dívku se podívat. Mohl bych spočítat na prstech, kolikrát za život mi tohle někdo řekl.
„Děkuji, má paní,“ řekl jsem upřímně a všiml si, že jsme již došli před dveře domu, kde se léčili zranění.
Když jsme oba stáli v místnosti, která ještě před pár dny byla plná zraněných vojáků, rozhlédl jsem se okolo. Mému srdci ulehčilo, když jsem viděl, že většina lůžek je již prázdných. Znovu jsem se obrátil na svou společnici, která stála podél mého boku.
„Dnes odpoledne se s většinou mých mužů vrátím do Minas Tirith,“ řekl jsem, „a znovu bych vám chtěl poděkovat za to, co jste pro mé muže udělala.“
„Dělala jsem jen svou práci, můj pane,“ odpověděla dívka plaše.
Na chvíli jsem se zamyslel, ale pohled na mladou ženu přede mnou mi dodal odvahu vyslovit svou myšlenku. „Kdybyste se někdy chtěla ještě více zdokonalit ve svém umění, má paní, léčitelské pokoje v hlavním městě jsou vám otevřeny. Jsem si jist, že náš mistr by uvítal možnost předat své vědomosti někomu z jiného města.“
Když to dívka slyšela, nevěřícně se na mne podívala. „Nabízíte mi možnost učit se od nejlepšího léčitele v Minas Tirith, můj pane?“
Přikývl jsem a sledoval, jak se jí oči radostně rozzářily. „Promluvím si s rodinou a ještě před polednem vám řeknu,“ odpověděla a tatam byla její plachost. Já jsem ale překvapením zvedl obočí. Zcela určitě jsem nepředpokládal, že by dívka chtěla odjet ještě dnes, ale jen jsem s úsměvem přikývl.
„Když mě teď omluvíte,“ řekl jsem, věnoval jí lehký úklon a odešel z místnosti. Musel jsem ještě probrat několik věcí s Ros Gordonským kapitánem a oznámit mužům, aby se odpoledne připravili k odjezdu.
Hodně dlouho jsem uvažovala, jak vyobrazit Boromira a nakonec jsem šáhla po Hře o Trůny. Tak doufám, že nejste zklamaní. A jestli jo, tak si prostě představte někoho jiného.;) :D
Komentáře
Wau...
LOL | 02.09.2014
Teda jsem moc ráda že jsi sem přidala další kapitolu.Už jse, si myslela že jsi s psaním sekla, ale když jsem ji dnes objevila hned se mi zlepšila nálada.Nemohla jsem se prostě dočkat :D Kapitolka je skvělá a píšeš vážně čím dál líp a už se moc moc těším na další pokráčko... snad nebudeme čekat dlouho :P
Super, že jsi zpátky! :)
STACY | 02.09.2014
Už jsem ani nedoufala! Povídku jsem si přečetla až na konci prázdnin, a když jsem viděla datum, kdy byla přídána poslední kapitola - měla jsem depresi!
Dnes jsem to šla jen namátkou zkontrolovat a vida!
Skvělá kapitolka, úžasná! Moc se těším na další. :)))
P.S.: Budeš pokračovat i v Síle moci? ;)
Díky! :)
KKK | 27.08.2014
Super, super a prostě super! Každou kapitolou se zlepšuješ - když to srovnám s první kapitolou, je to obrovský rozdíl a upřímně, když jsem začala číst Sns (to jsi měla prvních devět kapitol), tak jsem si říkala, že je to dokonalý a dokonalejší to ani nejde - tady je důkaz, že jde a já radši ani nechci vědět (teda chci, ale asi víš, jak to myslím :D), co se stane za dalších deset kapitol :D
Každopádně jsem moc ráda, že povídku dokončíš, jinak to asi nepřežiju :D. A vůbec nevadí, že míváš delší pauzy, aspoň si pak kapitolku víc užiju ;).
No teď už asi nezbývá nic jiného, než ti popřát hodně trpělivosti do dalšího psaní a já se budu těšit u další kapitolky! :):P;)
PS: Předem se omlouvám za možnou nepřehlednost, protože takhle dlouhý komentáře fakt nejsem zvyklá psát. :D
PPS: Vím, že je to takový blbý, psát to sem, ale nevím, kde jinde by sis to rychleji přečetla - budeš pokračovat ve VaN?
Ahoj! :)
