Úžasné! Tahle kapitola neměla žádnou chybičku...
11. Kapitola
Asi se divíte, jak to, že nová kapitola je tady tak rychle... Jenže jakmile jsem si přečetla Vaše komentáře, tak mě to tak nabudilo, že jsem musela hned přidat novou kapitolu. Doufám, že potěší to, že je trochu delší než obvykle. :)
KV s.r.o: Wow, moc děkuji za vyčerpávající hodnocení. :) A ne, kritika, když je oprávněná, tak mi určitě nevadí. ;) Za gramatické chyby se musím omluvit, samotné mi taky velmi vadí (připadá mi, že to tak nějak ruší při čtení). Každopádně děkuji za upozornění, budu se jim snažit co nejvíce vyvarovat. ;) A co se týče výrazů s "Bohem" - abych řekla pravdu, při psaní jsem si to vůbec neuvědomila, příště se budu snažit tyto nepřesnosti odstranit. ;) Teď jen doufám, že na Tebe tato kapitola zapůsobí trochu lepším dojmem. :) Jinak, děkuji za komentář, budu se snaži se stále co nejvíce zlepšovat. :) :)
KKK: Děkuji za moc milý komentář! :) Doufám, že Tě nezklamu, ale Boromir je starším synem Faramira a Éowyn (pojmenovaný je po svém strýci). :) Nicméně doufám, že tě to neodradí od čtení :D
Přeji příjemné čtení, Peggy :)
* * * * * Adrienne * * * * *
Pomalu jsem se začala probouzet. Kde to jsem? Žiju ještě? Ptala jsem se sama sebe. Snažila jsem se otevřít oči, ale má víčka jakoby k sobě byla přilepená. Snažila jsem se tedy alespoň otočit hlavu, ale přivodila jsem si akorát bolest, která mi vystřelila ze šíje. Z úst mi unikl slabý sten, který ale díky nedostatku vody a suchosti v ústech zněl velice zvláštně. Můj sluch zaznamenal, jak se někdo kolem mě začal pohybovat. Slyšela jsem hlasy, ale jediná věta, kterou jsem byla schopna rozeznat, byla: „Začíná se probouzet, má paní.“
Hlava mi třeštila a já si začala uvědomovat i bolest v ruce. Zkusmo jsem zkusila pohnout prsty, jakmile jsem to ale udělala, bolest mi projela celou paží až do ramene. „Nehýbejte se, paní,“ bylo mi řečeno a já jsem nehodlala neuposlechnout. Cítila jsem, jak mi někdo otřel čelo s mokrou látkou. V duchu jsem té osobě poděkovala, protože moje myšlení se trošku začalo vzpamatovávat. Nejspíš opravdu žiju. Kdybych byla mrtvá, necítila bych takovou bolest, nebo ano? Ne, určitě žiju. Znovu jsem ucítila mokrý kapesník na mém čele. Asi jsem se pletla, nemyslím si, že to byl namočen v obyčejné vodě. Jakmile mi totiž osoba, který mi čelo otírala, přiložila na čelo látku, začala se bolest otupovat. Znovu jsem se pomalu pokusila otevřít víčka. Tentokrát už jsem byla úspěšnější a oči jsem otevřela. Prudké světlo mě ale na okamžik oslepilo a nějakou chvíli trvalo, než si mé oči přivykly na tolik jasu.
„Kde to jsem?“ vydala jsem ze sebe. Spatřila jsem před sebou dívku v mém věku, jak se nade mnou sklání a otírá mi čelo. Její půvabnou tvář lemovaly blonďaté vlasy, které se točily do malých prstýnků. „Jsi v Edorasu, Paní, v léčitelských pokojích,“ odpověděla mi dívka a dál mi otírala čelo. Zavřela jsem oči. V hlavě se mi míhaly nejrůznější vzpomínky.
Afarius zneklidněl. „Man cenich, Afarius? Man le trosta, mellon nîn?“ Pak jsem uslyšela zvuk a viděla skřety… Spadla jsem z Afaria a viděla, jak cválá pryč… Vyslala jsem na jednoho skřeta šíp, minula jsem. Druhý. Zasáhl, ale nezabil. Mí nepřátelé byli čím dál blíž… Stála jsem proti přesile… Ležela jsem na zemi, snažila se zvednout, když jsem znovu upadla a narazila se do hlavy… Objevili se muži a pobili skřety… Sedím na koni, jeden z mých zachránců mě přidržuje, abych ze cválajícího koně nespadla… Cítím, jak mě někdo nese a položí na postel…
Znovu jsem otevřela oči. Blondýna přede mnou stále stála. Chtěla jsem se zeptat na tolik věcí, ale moje mysl neměla tolik síly na to, otázky vytvořit. Podívala jsem se na zrzku zoufalým pohledem. „Jak…?“ řekla jsem a doufala, že to pochopí. A pochopila. „Přivezli Tě včera Jejich Výsosti, Boromir a Farewyn, Paní,“ řekla mi, ale když si všimla, že se tvářím nechápavě, pokračovala, „synové Jeho Výsosti Krále Tě našli, když na Tebe útočili skřeti. Jsou to ohavná stvoření. Měla jsi hlubokou ránu na hlavě a na ruce.“ Opět jsem zavřela oči. Přivezli mě včera. To znamená, že už je to pět dní, co jsem opustila Minas Tirith. Matka musí být strachy bez sebe a otec… Radši ani nechci vědět. Poslal své muže, aby mě našli nebo se Gandalfovi podařilo ho přesvědčit, aby poslal „jen“ zvědy strážit hranice? Eldorion se ho určitě pokusí přesvědčit, aby mu dovolil se za mnou vydat. Elledion bude určitě, jako vždy, přehlížený a Elrose to nechá chladným. Má zášť vůči mé rodině se začala vracet zpět. Však oni to beze mne nějak zvládnou.
Blondýna se na mě starostlivě dívala. „Jaké je Tvé jméno?“ zeptala se mě vlídným hlasem. Já jsem musela na pár sekund bolestně stisknout víčka. Už nejsem Gondorská princezna. Už nejsem dcera Gondorského Krále a Královny. Už nejsem Adrienne.
„Alya,“ odpověděla jsem. Takhle mi vždycky říkal můj dědeček, Pan Elrond. Je to elfská verze mého jména. „Já jsem Healer,“ řekla a povzbudivě se na mě usmála. Pokusila jsem se jí úsměv oplatit. Moc do smíchu mi ale nebylo. Neboť až teď mi začalo docházet, jak blízko smrti jsem byla. Nebýt t- počkat! Říkala synové Krále? Ne! Ne! Ne! Jen to ne! Co když mě poznali? Ne, to je přece blbost. Byla jsem sotva malá holčička, když byla Rohanská královská rodina na návštěvě v Minas Tirith.
Pokusila jsem se posadit, ale Healer mě zatlačila zpátky do lůžka. „Musíš ležet, za chvíli za tebou přijde Královna, měla bys být odpočatá.“ Královna? Královna Éowyn? Co když mě pozná? Ne, nemůže nic poznat. Naposledy mě viděla, když mi bylo šest. Budu se držet toho, co mi Gandalf řekl, abych řekla.
Healer se nemýlila. Královna Éowyn za mnou opravdu brzy přišla. Vlastně, byla tady celou dobu, ale jak se ukázalo, v léčitelských pokojích byla spousta pacientů a Královna všechny navštěvovala. Divím se, že se jí chtělo.
Přišla za mnou a sedla si na kraj mé postele. „Ty jsi Alya, že?“ byla první věc, kterou řekla. Já jsem jen němě kývla hlavou. V mysli jsem uvažovala, jak se zachovat. Byla jsem vychovaná jako princezna a nevěděla jsem, jak se ke členům královské rodiny chovají obyčejní lidé. Obyčejní. To slovo znělo mou myslí jako ozvěna. Odjakživa jsem takovými lidmi pohrdala a teď mám předstírat, že taková jsem taky. „Mí dva synové tě včera přivezli v bezvědomí. Říkali mi, že Tě našli v lese, v horách. Co jsi tam dělala? Takové místa jsou nebezpečná, pro dívku jako jsi ty. Právě v těch místech se ukrývají poslední skřeti,“ řekla mi a čekala na odpověď na svou otázku. Já jsem se tedy zhluboka nadechla a pustila se do vyprávění, pečlivě připravené, jedné velké lži.
„Je to dlouhý příběh, Vaše Výsosti,“ začala jsem, „můj otec zemřel již před lety, matka začala chřadnout žalem a já jsem se jí po celou tu dobu snažila léčit. Zemřela před pár měsíci. Ještě předtím se ale doslechla, že v Edorasu hledáte léčitele na Záhadnou Nemoc. Bylo jedním z jejích posledních přání, abych se vydala za Králem a Královnou léčit ty, co to potřebují. Tvrdila, že mé ruce léčí. Na cestě sem jsem ale byla napadena,“ dokončila jsem svou dokonale nacvičenou řeč. Lhaní pro mě nepředstavovalo žádný problém. Ale uvnitř sama sebe jsem byla znechucená. Celý tenhle příběh byl tak sentimentální, že Adrienne by ho nikdy nevypustila z úst. Alya ale musela.
Jestli o mně Éowyn do teď pochybovala, tak teď už jsem mohla být bez obav. Na její tváři se usadil jeden z nejvlídnějších výrazů, jaké jsem kdy měla tu čest vidět. Ach, ta lidská naivita a důvěřivost. Já jsem nevěřila nikomu kromě mé rodiny a i tam by se našlo pár chvil, kdy jsem o nich pochybovala. A ona se mnou mluví sotva kratičkou chvíli a tváří se, jako by neměla nejmenší důvod pochybovat. „Je mi velice líto tvé ztráty. A tvé nabídky si velice vážím. Jakmile ti bude lépe, ráda tě uvítám mezi mými léčiteli. Třeba se ti podaří něco, co nám ne,“ dokončila svou řeč a vrhla smutný pohled na Healer, která stála neslyšně za ní. Já jsem věděla o tom, kolik lidí padlo za oběť neznámé chorobě, která zužovala Rohanský lid. Gandalf mi to vyprávěl. „Děkuji, Veličenstvo,“ bylo jediné, co jsem na to odpověděla.
Éowyn se zrovna začala zvedat z mé postele, když ji upoutal prsten, který jsem měla na pravé ruce. „To je krásný prsten, odkud ho máš?“ zeptala se zvědavě. „Darovala mi ho matka,“ byla první věc, co mě napadla.
„Je to krásný dar,“ řekla, „odpočívej, tvé zranění potřebují tvůj spánek, aby se mohly zahojit.“ Lehce, jak mi bolest dovolovala, jsem jí kývla hlavou na znamení díků. Královna se poté otočila k Healer, něco ji říkala a obě spolu někam odešly. Healer se ale ještě otočila přes rameno a věnovala mi milý úsměv. Já už jsem se potom znovu ponořila do říše snů.
* * * * * Elledion * * * * *
Už je to pátý den. A po mé milované sestře, jako by se slehla zem. Má matka šílí strachy a otec neví, jestli má být naštvaný nebo se o svou jedinou dceru strachovat. Takže se chová něco mezi tím. Nechápu, proč to udělala. Vždyť tady v Minas Tirith měla všechno, co si jen mohla přát. Ano, věděl jsem, že jí vadí všechna ta pravidla, etikety a věci, co se jí učitelé snažili vměstnat do hlavy, ale proč utekla? V Minas Tirith byla dcera Krále, Gondorská princezna. Ano byla umíněná, arogantní, sebestředná a tvrdohlavá, ale byla taky… Nevím která z jejích vlastností je nejlepší, ale byla to má sestra. Celá její rodina ji zbožňovala a ona to nikdy neviděla. Vždycky si myslela, že ji nebereme takovou, jaká je. Proč nikdy nemohla vidět to dobré? Matka ji milovala a otec ji zbožňoval. Každé narozeniny ji nechal ušít krásné šaty z drahých látek. Chtěl, aby měla život jako právoplatná Gondorská princezna. Bez boje a bez válek. Učitelé ji vtloukali do hlavy společenské vědy. To je to, co jí především vadilo. Že se k ní chovali jinak, než ke mně, Eldorionovi nebo Elrosovi.
Eldorion, to je kapitola sama o sobě. Je tak podobný otci. Nejen vzhledem. Učitelé ho už jako malého kluka chválili, jak umí zacházet s mečem. Nikdy se ničeho nebál a vždy byl skvělý ve všem, co dělal. Skvěle se choval, skvěle se učil, skvěle bojoval. Všichni ho milovali. Náš lid ho miloval. Je to budoucí Gondorský král.
Byl bych příliš tvrdý, kdybych řekl, že žiju ve stínu svého staršího bratra. S matkou i otcem mám skvělé vztahy. Ano, Eldorion je ten, kdo je teď Kapitán, kdo je dědic trůnu, kdo vede Hraničáře, ale já to svému bratrovi přeji. A on se ke mně choval vždy nejlépe, jak mohl. Naproti němu jsem měl vždy problémy s učením a lépe než s mečem jsem bojoval s lukem a šípem. Elfské geny z matčiny strany se u mě projevily jak jen mohly. Jsem skvělý lučištník a mám dlouhé světlé vlasy.
A nakonec Elros. Tomu je teprve jedenáct, ale už teď ho celý lid miluje. Prý z něho vyroste čestný muž. Matka ho zbožňuje. Chová se, jak se patří a to co matku nejvíce těší, je že z nás všech se nejvíce věnuje studiu. Zajímá ho historie, miluje čtení a má pro všechno takové to dětské nadšení. A i když Adrienne není zrovna prototypem hodné a starostlivé starší sestry, jestli ji někdo nemůže něco odepřít, tak je to to, že Elrose naučila jezdit na koni naprosto bravurně. Během toho, co spolu jezdili, byla na svého mladšího bratra tvrdá a často nepoužívala příjemný tón. Mnohokrát ji za to také otec a matka napomínali. Jenže to bylo k něčemu dobré. Elros už totiž jezdí naprosto výborně.
Potřásl jsem hlavou, abych zahnal myšlenky na svou jedinou sestru. Stojím na nádvoří, zatímco rodiče, Gandalf, elfové, trpaslíci a můj starší bratr řeší, co bude dál. Včera totiž přišel jeden zvěd s tím, že naše západní vesnice byly napadeny. Díky Bohu žádné ztráty na životech, jen několik zraněných. No, jsem zvědavý, jak tohle všechno dopadne.
* * * * * Éowyn * * * * *
Když mě Healer zavolala, že se ta dívka probudila, byla jsem zrovna u jedné ženy, kterou taky postihla ta nemoc. Měla doma dvě dcery. Jedné bylo deset a druhé osm. Nevypadalo to s ní dobře. Ach Bože, cítím se tak bezmocná. Můj lid mě potřebuje a já nevím, co pro něj udělat. S lítostivým pohledem jsem opustila nemocnou ženu a nechala ji odpočívat. Měla kruhy pod očima z toho, jak ji bolesti v noci nedovolili spát.
Vydala jsem se k té neznámé dívce. Bylo na ní něco zvláštního, někoho mi připomínala, ale vůbec si nemohu vzpomenout koho.
Šla mi naproti Healer. „Jmenuje se Alya, Výsosti,“ pověděla mi tiše, „vypadá, že už je ji lépe, ale neměla by se příliš rozrušit,“ dokončila svou větu. Přikývla jsem a poděkovala. Ta dívka byla mladá a snažila se pomáhat, kde se dalo. Jejího otce nemoc zastihla také. Obávám se, že zanedlouho již nebude mezi námi.
Došla jsem k její posteli a posadila se na okraj. „Ty jsi Alya, že?“ Přikývla. „Mí dva synové tě včera přivezli v bezvědomí. Říkali mi, že Tě našli v lese, v horách. Co jsi tam dělala? Takové místa jsou nebezpečná, pro dívku jako jsi ty. Právě v těch místech se ukrývají poslední skřeti,“ zeptala jsem se jí. Opravdu mě to zajímalo. Obzvlášť v těchto časech. A proč na sobě měla oblečení, které dříve používali hraničáři, i když jejich bojové schopnosti neměla? Čekala jsem na odpovědi. Je to dlouhý příběh, Vaše Výsosti,“ začala, „můj otec zemřel již před lety a matka začala chřadnout žalem a já se jí po celou tu dobu snažila léčit. Zemřela před pár měsíci. Ještě předtím se ale doslechla, že v Edorasu hledáte léčitele na Záhadnou Nemoc. Bylo jedním z jejích posledních přání, abych se vydala za Králem a Královnou léčit ty, co to potřebují. Tvrdila, že mé ruce léčí.“ No, tak tohle jsem nečekala. Chudák dívka. Vypadalo to, že už si toho prožila hodně, i když to nevysvětlovalo záležitost s jejím oděvem, má taktnost mi nedovolila to teď zmiňovat.
„Je mi velice líto tvé ztráty,“ začala jsem upřímně, „a tvé nabídky si velice vážím. Jakmile ti bude lépe, ráda tě uvítám mezi mými léčiteli. Třeba se ti podaří něco, co nám ne.“ Doufala jsem v to. Jakýkoli léčitel, který by byl schopen alespoň zmírnit bolesti mým lidem, by byl vítán s otevřenou náručí. Poděkovala a já jsem se začala zvedat z postele. Alya za sebou měla náročné dny a já ji chtěla nechat odpočívat. Najednou mi ale do očí padl prsten, který měla na prsteníčku své pravé ruky. „To je krásný prsten, odkud ho máš?“ zeptala jsem se zvědavě. „Darovala mi ho matka,“ odpověděla mi s pohledem upřeným na svou ruku. Pochopila jsem, že o tom asi nechce mluvit. „Je to krásný dar,“ řekla jsem jí, „odpočívej, tvé zranění potřebují spánek, aby se mohly zahojit.“ Otočila jsem se směrem k Healer, která stála za mnou. „Až se vzbudí, pošlete do kuchyně pro něco k jídlu,“ řekla jsem jí, protože mi bylo jasné, že dívka bude mít hlad. Healer mi řekla, že je to samozřejmost a pak se šla se mnou podívat na ostatní, co potřebovali naši péči.
Komentáře
Pochvala a Prosba
Arwen Undómiel | 08.05.2013
Úchvatné,jak máš vymyšlený děj a jak se prolíná er a ich forma. je to nejlepší PP povídka,co jsem zatím četla. Pochvala,už se těším na další kapitolu. mám malou prosbičku. Hodila bys tam prosím nějakou romantiku mezi Aragornem a Arwen? Pokud ne nevadí. Díky za super povídku.:)
Úžasně úžasné
LOL | 07.05.2013
Musím uznat , že píšeš bravurně a každá kapitola je lepší a lepší čím dál víc. Já se nemůžu dočkat další kapitoly. Tak prosím co nejdřív pokračování.
A...
LOL | 07.05.2013
Jen bych zmínila , že mě k Aragornovi nepasuje jeho povaha , podle mě by měl být starostlivější. Ale máš to super.
Tak mě tu máte zase
KV s.r.o | 07.05.2013
Musím, říct, že tahle kapitola byla lepší, než ta předchozí. Děj začíná nabírat obrátky, a pokud by to nevadilo, tak by mě zajímaly i názory ostatních členů rodiny, myslím, že teď když má Adrienne čas na uzdravení tak by to vadit nemuselo. Chybek už tam naštěstí tolik není a to mojí dušičce dělá dobře. A samozřejmě, stejně jako KKK mě potěšilo, že nová kapitola je tak brzy a taky jsem přesvědčená, že tohle jsi udělala mě na truc, a je to pravda, že teď trucuju, takže hodně zdaru a těším se příště. :)
Wow!
KKK | 06.05.2013
Ahoj! Ještě než jsem šla spát jsem se podívala na Tvé stránky a hned jsem si všimla podnadpisu "11. Kapitola" :). Ani nevíš, jak mě potěšilo, že jsem se tak rychle dočkala další kapitoly :D. Tahle byla opravdu skvělá! Vím, že pořád Tvou povídku akorát chválím, ale nevidím skoro žádné chybičky :). Občasná pravopisná chyba ještě nikomu neublížila, překlep taky ne, tak co... ;)
(PS: Díky za objasnění postavy Boromira - to mě taky mohlo napadnout :D)