Musím uznat, že jsi opravdu svklělá. Hrozně se mi tato kapitola líbila. Nemohla jsem se od toho počítače odtrnout!! :D Nádherně píšeš, mohla by ses, tím živit! :)
17. Kapitola
Tak se mi zdá, že trhám rekordy. :D A to jsem kapitolu chtěla přidat už ráno, ale musím přiznat, že mi nebylo zrovna dobře. :D Ale znáte to: Jan na Nový rok, tak po celý rok -> tak snad celý tento rok budou kapitoly přibývat v častých intervalech! :)
Mrs. Fantasy: Děkuji! Snad Ti dnešní kapitola s Adrienne udělá radost! :)
LOL: Děkuju! Snad se Ti dnešní kapitola bud elíbit.
Eliza: :3 děkují! Takovýto komentář vždy zahřeje u srdíčka. :)
KKK: Děkuji! Doufám, že takto "rychle" to stačí. :) :)
Teď už mi nezbývá, než vám popřát hodně štěstí v roce 2014 a příjemné čtení. A abych nezapomněla! Prosím zanechte komentář, ono to vždy potěší. :) I ta kritika je vítaná (ať vím, v čem se mám zlepšovat)! :)
* * * * * Adrienne * * * * *
Přistoupila jsem k ženě, která ležela v posteli na kraji místnosti. Ležela a unavenýma očima se koukala do stropu. Byla neuvěřitelně bledá a pod očima měla tmavé kruhy.
Věděla jsem, že nejsem citlivá ani mírumilovná osoba, ale při pohledu na ženu mou mysl zahalila lítost. Nevím, jestli bych dokázala takto ležet. Nejspíše bych radši zemřela.
„Dobrý den,“ řekla jsem poněkud tvrdě. Bojím se, že když budu milá, bude o to horší se dívat, pokud těm lidem nebude pomoci. Nechci být slabá. Nesnáším, když jsem slabá.
Žena neodpověděla. Položila jsem jí ruku na čelo. Nebyla jsem zase tak neznalá, abych nevěděla, jak se pozná horečka. Ženino čelo úplně hořelo. Už jsem chtěla ruku sejmout a zajít pro nějaký studený obklad, když jsem opět ucítila něco zvláštního. Má ruka se prudce ochladila a já jsem cítila, jak teplo, které proudilo z čela ženy, začalo ustupovat. Zanedlouho byla má ruka úplně horká a čelo ženy ležící přede mnou úplně studené. Žena pomalu otočila hlavu a podívala se na mě. Její oči se na mě dívaly nevěřícím pohledem. Nevěděla jsem, co mám dělat. Rychle jsme se otočila na Healer, ale ta byla zaměstnaná převazováním rány, jednomu zraněnému. Srdce mi v hrudi bušilo. Co teď?
Otočila jsem se zpátky na ženu. „Zkuste spát, máte horečku,“ snažila jsem se vyloudit ten nejmilejší tón, jakého jsem byla schopna. Žena se poté ode mne odvrátila, zavřela oči a vypadalo to, že se jí opravdu podařilo usnout.
Místnost se se mnou zatočila. Věděla jsem, že jsem zase na smrt unavená a má ruka stále hořela. Udělala jsme pár kroků dozadu a myslela jsem, že snad odpadnu, když jsem cítila, jak mě někdo zezadu podepřel.
„Opatrně, má paní, nechcete přece, abych vás znovu musel odnášet na lůžko,“ pravil hlas za mnou. To na mne zapůsobila jako ledová sprcha. Dobře jsem rozeznala, komu ten hlas patřil. Opravdu jsem nepotřebovala další připomínky toho, že jsem několikrát potřebovala pomoct, a dostalo se mi jí zrovna od tohoto člověka. Otočila jsem se a ta tam byla má únava, která na mě do té doby působila jako mlha uvnitř mé hlavy.
„To určitě ne, Výsosti,“ řekla jsem a poslední slovo jsem téměř vyplivla. Můj hněv mne ovládl. Chtěla jsem být zpátky Adrienne, chtěla jsem mít zpátky své postavení a záviděla jsem mu jeho. Avšak v očích prince Boromira se také objevila zlost. Nečekal takovou drzost.
„Být vámi, dal bych si pozor na jazyk,“ odvětil velmi zdvořile, ale bylo na něm poznat, jak se musí kontrolovat, aby udržel svou tvář.
„Být vámi, nezdržovala bych léčitelku od jejích povinností, zvláště když na tom závisí životy jiných lidí,“ odpověděla jsem tvrdě. Chvíli jsem se rohanskému princi přede mnou tvrdě koukala do očí, a když jsem zjistila, že on neustoupí, sama jsem pohled sklopila. Znovu se mi rozjasňovala mysl, a mraky mého hněvu odplouvaly pryč. Snažila jsem se dostat zpět pod kontrolu.
„Přišel jsem vám jen říct, že byste měla opět zajít navštívit svého koně. Začíná být neklidný,“ bylo jediné, co řekl, než se mírně uklonil, otočil na patě a odešel z místnosti.
Když odcházel, všimla jsem si, že Healer zvedla hlavu od své práce a nejspíše nás celou dobu pozorovala. V duchu jsem si odfrkla. Všichni jsou stejní. Vsadím se, že o této příhodě bude za chvíli slyšet úplně každý.
Když opustil místnost, Healer rychle opustila muže, o kterého se právě starala, a přiběhla ke mně.
„Co ti princ chtěl?“ zeptala se a naléhavě se na mě dívala.
„Říct mi, že mám jít navštívit svého koně,“ odvětila jsem otráveně. Healer mi věnovala nevěřícný pohled. „Říct ti, že máš jít navštívit svého koně?!“ zopakovala. Chtěla jsem se jí zeptat, jestli je hluchá, ale ona pokračovala. „Náš princ, ti přišel říct, abys zašla navštívit svého koně?“ zopakovala. Znovu. Teď už jsem jí chtěla říct, že je hluchá, ale ona ani nyní nepočkala na mou reakci a mluvila dále.
„Allyo, kdyby ti náš princ chtěl říct jen tohle, poslal by některého ze stájníků. Viděla jsem, jak jsi mu něco říkala a netvářila ses zrovna mile,“ řekla mi a bylo vidět, že opravdu chce vědět, jak to bylo. „On také nebyl zrovna příjemný,“ odsekla jsem. A lhala jsem. Když jsem princ Boromir přišel, zcela jistě neměl v úmyslu mě rozhněvat. A já jsme opět začínala být naštvaná. Proč se nikdy nemůžu chovat tak, jak chci já? Proč mě musí pořád někdo hlídat a opravovat?
„Tomu nevěřím,“ řekla Healer pochybovačně, „princ Boromir je vždy velmi zdvořilý.“
„Vždy asi ne,“ odpověděla jsem tvrdě, otočila a přešla zpátky k ženě, u které jsem byla dříve. Koutkem oka jsem viděla, že Healer nikam neodešla a stále stála na místě. Položila jsem spící ženě ruku na čelo. Bylo úplně studené, její horečka klesla. Otočila jsem se zpátky a čelila pohledu mladé léčitelky.
„Jen se chci ujistit, abys neudělala žádnou hloupost. Náš princ je sice zdvořilý, ale mnohokrát jsem slyšela, že není radno si s ním zahrávat,“ pravila. To se mnou taky ne, pomyslela jsme si, ale nahlas jsem to neřekla. Věnovala jsem Healer, ještě jeden pohled, přikývla jsem na znamení, že rozumím a řekla: „Když mě teď omluvíš, mám teď ještě spoustu práce.“
Potom jsem kolem ní prošla a zamířila k další posteli. Na ní také ležela žena a koukala se na mě zoufalým pohledem.
„Vy jste tady nová?“ zašeptala žena směrem ke mně. Podívala jsme se na ni. Tato žena vypadala zlomeně. Zlost ze mě opět pomalu opadávala. „Ano,“ bylo jediné, co jsem odpověděla.
„Viděla jsem, jak jste pomohla Yvonne usnout. Jak jste to udělala? Ta žena nemohla kvůli bolestem pořádně usnout již několik dní,“ zašeptala. Bleskla jsem pohledem zpátky na ženu, u které jsem byla předtím. Stále spala. Neodpovídala jsem. Jen jsem ženě věnovala vážný pohled.
„Pomožte mi taky, prosím. Mám doma dvě dcery,“ žádala šeptem žena. Normálně by se mi chtělo zvracet, jen co by někdo něco takového vypustil u úst. Neuvěřitelný a ponižující projev lidské slabosti. Ale teď, v této situaci, a nemůžu uvěřit, že něco takového říkám, mi jí bylo líto. Já jsem se svou rodinou neměla nejlepší vztahy, ale má matka byla jedna z mých nejbližších.
Věděla jsem, že kdybych teď promluvila, můj hlas by mne zradil, takže jsem jen strnule přikývla. Položila jsem ženě ruku na čelo, úplně stejně, jako ženě předtím. Ženiny čelo také hořelo a já jsem opět cítila, jak ženě ustupuje horečka a teplo se vsakuje do mé dlaně. Cítila jsem, že na mne opět jde únava, ale snažila jsem se to vyprostit z mysli. Snad poprvé jsme někomu chtěla opravdu pomoct. Když jsem cítila, že ženino čelo je již dostatečně studené, svou ruku jsem stáhla. Žena se na mne podívala svýma očima.
Mé srdce vynechalo jeden úder. Toto nebyly oči normálního člověka. Na první pohled možná ano, ale když jste se do nich zadívali na trochu delší dobu, viděli jste, že se něco změnilo. Její oči byly prázdné, jako by jí vůbec nepatřily.
Žena se mi stále dívala do očí. Jen párkrát ve svém životě jsem to bylo já, kdo jako první přerušil takovýto oční kontakt. Ale teď… Má mysl na mě křičela, ať uhnu, ať se nedívám do těch očí, ale něco jiného ve mně, něco co mi nikdy nedovolilo uhnout pohledem, mě nutilo, ať ženě pohled opětuji. Po chvíli, která mi přišla dlouhá jako celá věčnost, žena oči zavřela a vypadala, že upadla do spánku.
Ještě chvíli jsem se na ni dívala, než jsem se otočila a přešla k další posteli. U dalších třech nemocných jsem již nepokládala svou ruku na čelo. Hned jsem jim donesla obklad, který jsem jim na něho položila. Bála jsem se. Bála jsme se, že by se na mne někdo z nich podíval tím pohledem. Každou chvíli jsem očima zabloudila k té ženě, ale vypadala, že spí.
Zanedlouho za mnou přišla Healer, aby mi oznámila, že dnes již naše práce tady skončila. Na odpoledne budeme vystřídány jinými dvěma léčitelkami. „Zajdeš si se mnou do kuchyně, pro něco k jídlu?“ zeptala se mě mile Healer. Podívala jsem se na ni s údivem, neboť jsem si myslela, že na mě bude naštvaná, ale nakonec jsem souhlasila.
Společně jsme si potom zašly do kuchyně na polévku. Healer poté s omluvou odešla a já jsem měla volné odpoledne. Bylo to zvláštní, říct volné odpoledne. V Minas Tirith jsem toto téměř říct nemohla. Žádný můj den nebyl volný. Vždy jsem byla hlídaná na každém svém kroku. Tedy, kromě toho, když se mi podařilo na chvíli zmizet.
Rozhodla jsem se opravdu zajít navštívit Afariuse. Cestu do stáje jsem si matně pamatovala, a tak jsem již zanedlouho stála před vchodem do stáje.
Brzy zase uvidím svého nejlepšího přítele. Vešla jsem do stáje a mířila k jeho boxu.
Srdce se mi začalo divoce bušit, když jsem uviděla scénu před sebou. Dva muži se ho snažili dostat z jeho boxu a Afarius se zoufale vzpouzel. V jeho očích bylo vidět bělmo a jeho šíje byla úplně zpocená. Má mysl se zatemnila.
„Co se tady děje?“ zeptala jsem se zvýšeným hlasem, ledovým a ostrým. Hlasem Adrienne. Stájníci se na mě podívali. „Co je ti do toho, ženo?“ zeptal se opovržlivě jeden z nich. Tak to ne. Takhle se mnou nikdo mluvit nebude. „To je můj kůň, muži,“ řekla jsem hlasem ostrým jako břitva, přistoupila jsem k němu a vytrhla jsem mu vodítko z ruky.
Muž nyní neměl co říct. Nevšímala jsem si ho a svůj zrak jsem upřela na mého čtyřnohého přítele.
„Linn, mellon,“ zašeptala jsem mu. Účinek byl okamžitý. Kůň se přestal vzpouzet a odfrkl si. Podívala jsem se na ty stájníky. Ti dva nebyli jediní, co mě pozorovali. Na scénu se nyní dívalo mnohem více lidí. „Ještě jednou tě uvidím, že s ním budeš zacházet takhle, tak-“
„Tak co?“ skočil mi posměšně do řeči muž. To mě zapůsobilo jako ledová sprcha. „Co uděláš, ženo? Půjdeš si ztěžovat? Těžko. Ten kůň dělá potíže už od té doby, co sem přišel,“ řekl ledově. Měla jsem nachystané, co mu řeknu, když mi došlo, že tady mé slovo nic neznamená. Nevěděla jsem, co mám říct, ten člověk přede mnou mi připomněl, že jsem nikdo.
Jen jsme se mu ledovým pohledem dívala do očí a on mi pohled oplácel. V tu chvíli mi něco došlo. Něco v těch jeho očích se podobalo tomu, co tam měla ta žena. Ta zastřenost.
Najednou se jeho oči naplnily zlobou. Viděla jsem, jak se muž, pod náporem vlastní zlosti, začal celý třást. Už jsem ustoupila o krok, neboť to vypadalo, že se mě chystá uhodit, když ho zastavil autoritativní hlas.
„Co to má znamenat?!“
Já jsem zavřela oči. Tenhle člověk byl ten poslední, kterého jsem zde potřebovala.
* * * * * Aragorn * * * * *
Miluji svou ženu a o to těžší je pro mne ji opustit. Před malou chvíli přijeli tři Elledionovi muži z Ros Gordonu a oznámili, že město se ubránilo. Co mě překvapilo, bylo rozhodnutí mého syna. Rozhodl se zde zůstat a pomoci, po tak dlouho dobu, po jakou bude třeba. Byl jsem na něj hrdý.
Možná, že jsem se občas až příliš soustředil na Eldoriona, že jsem si plně nevšímal Ellediona. Můj druhorozený syn mě však velmi potěšil.
Právě teď mi oznámili, že přijel někdo, koho jsem očekával již před několika dny. Vyšel jsem na nádvoří, kde právě stáli dva koně. Jeden bílý a vysoký, druhý tmavě hnědý, vzhledem se spíše podobající poníkovi. Podíval jsem se na Arwen, jejího otce a Gandalfa, kteří stáli vedle mne, a věnoval jim malý úsměv. Poté jsem se rozešel ke dvěma nově příchozím.
Jako první jsem se otočil na mého přítele s blonďatými vlasy.
"Le abdolen," řekl jsem a podíval se na něj. Ten se jen usmál a položil mi ruku na rameno. Vrhl jsem na ruku krátký pohled, a potom ji sundal. Místo toho jsem svého přítele objal.
"Mae govannen, mellon nin."
Nakonec jsem se otočil na druhou osobu. „Nezdá se, že by ses od posledně nějak zvětšil, můj příteli,“ pravil jsem s úsměvem na rtech. Malý muž přede mnou se začal hlasitě smát.
„Aragorne, já již porostu jen do šířky,“ odvětil. Znovu jsem se pro sebe usmál. Přede mnou stáli mí dva přátelé. Gimli, syn Glóinův, a Legolas, syn Thranduila z Lesní říše.
Komentář
líbí :)
ajda | 22.02.2014
Skvělá povídka. Akorát mi tu nějak chybí hobiti, ale jinak opravdu skvělá povídka. Jen tak dál...
Skvělé
Eliza | 02.01.2014
Úžasná kapitola! Musím říct, že se ti tahle kapitola vážně moc povedla. V břiše jsem měla v průběhu čtení takový ten pocit napětí a s každou další větou se stupňoval. :D A třešnička na dortu byl příjezd Legolase a Gimliho :3 Psala jsi, že vítáš i kritiku... no tak po gramatické stránce to toho moc nepovím :D a děj je podle mě dokonalý. takže ti tu nechávám jen chválu :3
Nemůžu se dočkat další kapitoly :D
Konečně!! :);):D
KKK | 02.01.2014
Tahle kapitola se mi stráááášně moc líbila, pohled Adrianne je vždycky nejlepší ;) A samou radostí skáču na židli, že konečně přijeli Legolas a Gimli <3! S Aragornem jsou skvělá trojka a doufám, že budou mít ještě v povídce prostor :)
PS: Samozřejmě, že to takhle rychle stačí :) až moc :) já jsem nechtěla aby to vyznělo nějak sobecky, doufám, že ne ;)
Tak pá u další kapitolky :);):D
Moc!
Mrs. Fantasy | 01.01.2014
Moc se mi to líbilo! Nádhera! Adrienne zbožňuji, i když se mi více líbí ta její královská část. :)
Jupí, třikrát sláva pro trojku! (Snad to nevyznělo divně.) :D Kapitola je nádherná! Snad se můžu těšit na romantiku mezi Adrienne a Boromirem... :)
Re: Moc!
LOL | 02.01.2014
joo ...prosím romantiku mezi Boromirem a Adranne nebo stačí Boro,iorův pohled :)
Líbilo... <3
LOL | 01.01.2014
Každá nová kapitolka se mi líbí víc a víc :) . Moc se těším na pokračování :*) prosím rychle další kapču xD