13. Kapitola

Tak se opět hlásím s novou kapitolou. :) Tentokrát se na několik věcí podíváme z pohledu ostatních členů rodiny. A můžu Vám slíbit, že v příští kapitole taky. :)

Mrs. Fantasy, Eliza, LOL, jinny, KKK, Arwen Undómiel, KV s.r.o: Děkuji za Vaše komentáře! :) Doufám, že se vám kapitola bude líbit. :)

* * * * * Adrienne * * * * *

Připadalo mi to jako de ja vu. Není to tak dávno, co jsem se probudila v posteli potom, co jsem někde odpadla. A zase, stejně jako minule, jsem ještě předtím, než jsem byla schopna otevřít oči, slyšela povědomé hlasy v zajímavém rozhovoru.

„Mluví elfsky. Nevíme, odkud se vzala. Nevíme, co je zač. Jak ji můžeme věřit?“ uslyšela jsem povědomý hlas. „Víme, že potřebuje naši pomoc. Ta dívka je hrozně slabá. A sám si říkal, že ji to naučila matka,“ odpověděl další, tentokráte ženský hlas.

Pomalu jsem otevřela oči a svůj pohled jsem stočila na dvojici lidí před sebou. Vedle mé postele stál princ Boromir a královna Éowyn. Nebylo těžké uhodnout, o kom si právě povídali. Princ, který právě vypadal, že chce něco namítnout, když se na mě podíval, zarazil se a podíval se na matku. Něco jejím směrem zamumlal a odešel od mé postele někam pryč. Královna Éowyn se za ním utrápeně podívala.

„Omluv mého syna,“ řekla tichým hlasem. „Právě zemřel jeden z jeho velmi schopných mužů. Měl velmi vysokou horečku, nedalo se již nic dělat.“

Páni. Netušila jsem, že je to s tou nemocí tak vážné. Myslela jsem, že lidé si stěžují na bolest hlavy, ne, že umírají. Myslela jsem, že Gandalf přehání.

Podívala jsem se na královnu a nic jsem neřekla. Nevěděla jsem co. Neuměla jsem vyjadřovat lítost, neboť jsem to nikdy nedělala. Rohanská paní se na mě taky zadívala. „Podle Healer jsi omdlela kvůli nedostatku síly. Už jsem poslala do kuchyně pro něco k jídlu, potřebuješ zdroj energie,“ řekla a jemně se na mě usmála. Když jsem stále nic neříkala, pokračovala. „Syn mi vyprávěl, že máš krásného koně. Byla jsem se na něj do stáje podívat a musím říct, že s ním souhlasím. Odkud ho máš? Takový kůň je jen zřídka vídán ve vesnických rodinách.“

No, to poslední tvrzení bych trošku poupravila. Takový kůň nemůže být nikdy vídán ve vesnických rodinách. Elfští koně, jsou šlechtění po celá staletí. Jsou rychlí a vytrvalí. Jsou to jediní koně, kteří se dokázali rovnat koním z Devítky. Opravdu to vypadá, že můj pobyt zde, bude jen jedna velká lež.

„Afarius byl kůň mého otce, Vaše Výsosti. A můj otec ho koupil v dražbě, když byl ještě hříbě,“ odpověděla jsem. Ale naši konverzaci, ani ne o chvíli později, vyrušila malá holčička, která přistoupila ke Královně a podala jí tác s jídlem. Poté se uklonila a odešla.

Tomu jsem nerozuměla. Jak mohla holka, které bylo sotva šest, pracovat v kuchyni? Jakoby Éowyn vycítila, na co myslím, podívala se na vzdalující se záda malé dívky a smutně si povzdechla. „To byla Geidwin. Její matka zemřela minulý měsíc a její otec zemřel již před lety. Její starší bratr, Gordwan, se velmi snažil se o ni postarat, ale peníze nestačily k tomu, aby se dokázal postarat i o svou mladší sestru. Nabídla jsem jim oběma azyl, výměnnou za výpomoc. Geidwin pomáhá v kuchyni a Gordwan se přidal k Rohanským jezdcům. Právě je ve výcviku.“

To mi připadalo naprosto nesmyslné. Copak jim otec ani matka nezanechali žádný majetek? V žádném případě bych si nepřála, aby se matce či otci něco stalo, ale vím, že kdyby přece jen, já ani mí sourozenci bychom neskončili na ulici.

„To od vás bylo velice laskavé, výsosti,“ řekla jsem.

„Jen se snažím být mým lidem na blízku,“ odpověděla Královna a vypadala, že úplně zapomněla, že se mě před chvílí vyptávala na mého koně. Ale mně se jen ulevilo, že na Afaria zapomněla, neboť se bojím, že za chvíli se ve všech těch lžích zamotám. Další otázky by znamenaly další lži a další lži by znamenaly zase další věci, které si musím pamatovat, abych se někde náhodou nepodřekla.

„No, myslím, že ráda zůstaneš chvíli o samotě. Nechám ti to tady,“ řekla a na stolek vedle mého lůžka položila ten tác, který přinesla ta malá holka. Poté se na mě jemně usmála a odešla.

Věděla jsem, že se ode mě čekalo nějakého poděkování ve stylu „děkuji vám, Vaše Výsosti“ ale já jsem to nedokázala. Za posledních devět let jsem to neudělala ani jednou a teď s tím nehodlám začínat.

* * *

To odpoledne už se nic zvláštního nedělo. Když Královna odešla, najedla jsem se a poté jsem se jen tak bezúčelně koukala do stropu. Zkrátka sprosté mrhání časem. Až k večeru přišla Healer, aby mi převázala všechny rány. Dobrá zpráva byla, že můj bok na tom byl naprosto nesrovnatelně lépe. Špatně to ale vypadalo s mou rukou, neboť rána se hojila moc pomalu.

* * * * * Elledion * * * * *

Nemohl jsem tomu věřit. Nechtěl jsem tomu věřit. Nejmilejší z mých sourozenců, má milovaná sestra byla stále pryč a stále to vypadalo, jako by se po ní slehla zem. Nevím, co mám dělat, připadám si bezmocný. A nejhorší je, že onu bezmoc už začínám vidět i na otci. A přestože vím, že se to snaží všemožně skrývat, vidím, že už začíná pomalu propadat zoufalosti. O matce už radši ani nemluvím. Ta šílí už od doby, co zjistila, že Adrienne opustila Minas Tirith. 

Možná to zní zvláštně, ale mám pocit, že Gandalf má se zmizením mé sestry něco společného. I když teď se aktivně zapojuje a pomáhá otci s jejím hledáním, neumím si pomoct, ale mám pocit, že když viděl Afariuse na Pelenorských polích, na tváři mu hrál úsměv.

* * * * * Aragorn * * * * *

Bezmoc. Jediná věc, co mi jde na mysl. Má jediná dcera je pryč. Nevím, jestli mne víc ovládá vztek nad tím, že odešla nebo strach, co všechno by se jí mohlo stát. Vždy jsem se snažil být jí dobrým otcem, ale ona potřebovala vždy trochu zvláštní zacházení.

Nejsem si přitom jist, kdy přišla ta velká změna. Jak se z malé usměvavé princezny stala dívka, s očima, z jejíchž výrazu mi občas přejel mráz po zádech.

Ne. Konec těmto diskuzím. Já dostanu svou dceru zpět. Dám zpět dohromady celou naši rodinu. Nedovolím, aby něco zkazilo to štěstí, o které jsem tolik let bojoval. A nedovolím to ani mé dceři. Vždy dostala, co jsem ji na očích viděl. Měla ty nejlepší učitele, mohla sama rozhodovat o svém životě. Jestli si neváží toho co má, ukážu jí, jakou svobodu vždy měla.  Koneckonců, je již dost stará, měla by mít rozum a dělat naší rodině čest.

Takto rozhodnut jsem se vydal za Eldorionem, který stál zrovna na nádvoří s Hamirem. „Vyšli skupinu svých mužů, aby se vydali hledat tvou sestru. Ať projedou klidně celou Středozem, ale chci mít Adrienne zpátky v Minas Tirith,“ řekl jsem mu rozhodným hlasem. Věděl jsem, že můj prvorozený syn udělá vše, co mu řeknu. Eldorion na znamení pochopení kývl hlavou, lehce se poklonil a odešel vše zařídit. Já jsem zde zůstal spolu s bývalým Gondorským kapitánem.

„Vaše Výsosti, jste si jist, že vaše rozhodnutí je v dané situaci moudré? My všichni si samozřejmě děláme o Její Výsost Adrienne starosti, ale v dané situaci si nemůžeme dov-“ nestihl doříct, neboť jsem ho zastavil zdvižením pravé ruky. Chci svou dceru zpět. Živou a zdravou. Bezpodmínečně. Už nikdy nechci zažít znovu ten pocit, který jsem cítil, když jsem viděl svou dceru cválat pryč z města přes Pelenorské Pole.

„Jsem si vědom dané situace, Hamire. A jsem připraven, co se mé dcery týče, zahrnout pár změn.“ Hamirovi hned došlo, o čem mluvím. A i když se mi o tom přemýšlelo velice těžko, věděl jsem, že to bude nutné. Už dva roky jsem tvrdohlavě odmítal všechny nabídky k sňatku pro mou dceru a ona to brala jako samozřejmost. Nechtěla se vázat a já nechtěl svou malou holčičku ztratit z dohledu. Ale zdá se, že má holčička již dávno není malá.

Začínal ve mně pomalu převládat vztek nad strachem. Copak si Adriennne neuvědomila, kolik starostí nám svým zmizením způsobí? Neuvědomila si, kolik je tam venku nebezpečí? Obzvláště v těchto dnech? Velmi mne zklamala.

* * * * * Arwen * * * * *

V mysli mi roste stín a strach. Špatný pocit ve mně převládá již několik dní. A odchod Adrienne mi způsobil obrovskou díru do srdce. Jak to mohla udělat? Vrhnout se sama do takového nebezpečí a ještě když je zraněná? Nezakázal ji snad Aragorn jezdit? Pro její vlastní bezpečnost? A ona, den poté, co se vrátila a nebyla schopna samostatně stát, odjede neznámo kam?

V posledních dnech můj nejstarší syn zaznamenal u svých mužů mnohonásobně více hlášení o problémech na hranicích a v menších vesnicích než bylo za posledních několik let obvyklé. Lidé si navíc stěžovali na neklid lesů a stíny na obloze.

 

 

• Úvodní stránka
• O nás
• Novinky
• Pán Prstenů Stín nad Středozemí
  • Než začnete číst
  • Trailery k povídce
  • Postavy
  • Prolog
  • 1. Kapitola
  • 2. Kapitola
  • 3. Kapitola
  • 4. Kapitola
  • 5. Kapitola
  • 6. Kapitola
  • 7. Kapitola
  • 8. Kapitola
  • 9. Kapitola
  • 10. Kapitola
  • 11. Kapitola
  • 12. Kapitola
  • 13. Kapitola
  • 14. Kapitola
  • 15. Kapitola
  • 16. Kapitola
  • 17. Kapitola
  • 18. Kapitola
  • 19. Kapitola
• Síla moci
• Všude a nikde
• Kontakt
• Napište nám
• Fotogalerie
• Kniha návštěv
• Moje povídky

Vyhledávání

Peggy

pe.ggy@email.cz