Ahoj, za dnešní odpoledne jsem přečetla tvou povídku a jsem uchvácena. Nenalezla jsem povídku na Pána Prstenů, která by mě uspokojila. Ta tvá mě opravdu nadchla a doufám, že v ní budeš pokračovat. Také jsem zvědavá na povídku Srdce ve Válce, protože jen ten popis je zajímavý a už na toto téma nějaký ten čas píšu povídku... Stále jí nemohu ukončit, tak doufám, že dostanu inspiraci... :)
8. Kapitola
Opět je tady nová kapitola! Moc děkuji všem co komentovali a doufám, že nějakou zprávu zanecháte i teď. :)
Příjemné čtení!!! :)
* * * * * Adrienne * * * * *
Druhý den jsem se probudila poměrně pozdě. Vstala jsem z postele a podívala se na noční stolek, kde jsem měla připravenou snídani. Něco málo jsem se najedla a šla jsem se převléct do něčeho formálního, co by se hodilo na přijetí tolika významných lidí, jako tady bude dnes, při konání Rady. Nakonec jsem si vybrala světle modré, volné šaty. Jakmile jsem byla dostatečně upravená a vlasy jsem měla rozčesané a stříbrnou sponou sepnuté, vyšla jsem ven ze svých komnat. Jakmile jsem to udělala, stráže, které se spolu do té doby velice tiše povídaly, se okamžitě otočily a postavily se do pozoru. Šlehla jsem po nich velice rozladěným pohledem. Takhle oni vykonávají svou práci? Rozhodla jsem se nezabývat takovými nedůležitými lidmi a vydala se směrem do trůnního sálu. Přestože mě bok ještě poměrně dost bolel, má chůze už byla několikanásobně lepší, než včera. Jakmile jsem vešla do trůnního sálu, vydala jsem se směrem k matce a otci, kteří zrovna něco probírali s Azaleou. Když jsem došla až k nim, přestali mluvit a podívali se mým směrem. Vysekla jsem jim trochu neohrabané pukrle, neboť rána mě ještě stále bolela. Všichni si toho očividně všimli. „Vaše Výsosti, princezna Adrienne by potřebovala zkontrolovat ránu. Dov-“ Azalea už to nestihla doříct, neboť otec ji zarazil zvednutím ruky. „Byli bychom velice vděční, kdybyste se o to postarala,“ řekl. Azalea se jen uklonila a odešla trochu do povzdálí. Já jsem mezitím přešla ke svým rodičům.
„Dnes ti odpadá všechno vyučování, Adrienne. Využij svůj čas moudře. Bylo by fajn, kdyby se šla podívat do stáje na Afariuse, byl včera velice rozrušený. Ale, a říkám ti to velice důrazně, Ad, až do mého odvolání máš přísný zákaz ježdění. Je to pro tvoje dobro. Azalea nám řekne hned, jakmile budeš úplně v pořádku. Ale do té doby, pokud se dozvím, že si byla jezdit, budu nucen udělat velmi nepříjemnou věc. Afarius už nebude tvůj kůň,“ dokončil svou dlouhou řeč. Já jsem na něj jen vyjeveně zírala. On by mi opravdu sebral Afariuse? Tomu jsem nechtěla věřit. Ano, choval se ke mně jinak, než k mým třem bratrům, k nám všem byl přísný, ale miloval nás. Nikdy mě ani nenapadlo, že by udělal něco takového. S nadějí jsem se podívala na matku, ale ta se smutnýma očima jen zavrtěla hlavou. Nic jsem neřekla, lehce jsem se poklonila a vydala jsem se směrem za Azaleou, která to všechno poslouchala z povzdálí. Než stihla něco říct, podívala jsem se na ni pohledem, který by mohl vraždit, a vydala se směrem k léčitelským pokojům. Ona mě tichým krokem následovala. Zanedlouho už jsme byly na místě a ona mi ránu převazovala novým obvazem a na ránu přikládala nový athelas. Když skončila, stroze jsem jí poděkovala a odešla do stáje.
Cestou mi lidé uskakovali z cesty a začali si mezi sebou šeptat. Každý už tady věděl o včerejších událostech. Když už jsem byla ve stáji, prošla jsem až dozadu k Afariovu stání. Ten, jakmile mě uviděl, zařehtal na přivítanou. Pohladila jsem ho po hlavě a všimla si, že toho moc nesnědl. Jeho kyblík se žrádlem byl skoro plný. Natáhla jsem tedy ruku, a jídlo k němu více přistrčila. Jakoby si až teď všiml, že tam má jídlo, zabořil no do kbelíku a začal žrát. Lehce jsem se usmála. Byl úžasný, ve všem co dělal.
Otočila jsem se a všimla si malého kluka, tak okolo dvanácti let, jak nesměle stojí u Afariova stání s vodítkem v ruce. „Co tady chceš?“ vyjela jsem na něm. Normálně bych takhle nereagovala, ale měla jsem strašnou zlost, a ten kluk byl první na ráně. „Já- já,já…“ Protočila jsem oči. „Ano ty!“ prudce jsem odpověděla a čekala, až odpoví. „Mám toho koně vyvést se projít, Výsosti. Vy jste prý zraněná a nemůžete jezdit, tak ho mám vzít se projít, aby mu neztuhly svaly.“ Řekl bojácně a asi si ani nevšiml, že tu první větu řekl dvakrát. To mě ale nezajímalo. On má vzít mého koně se projít?! „ Tak teď mě dobře poslouchej,“ začala jsem, „tohle je královský kůň, žádný ten, a ty bys k němu měl chovat patřičnou úctu. Troufám si dokonce říct, že má větší cenu, než ty.“ Kluk na mě vyjeveně zíral a vypadal, že se mě opravdu bojí. Ale já jsem ještě neskončila, ten vztek jsem si prostě potřebovala na někom vybít. „ A za druhé, je to můj kůň, takže pokud ho bude někdo chtít vzít ven, musím o tom já vědět, a hlavně musím souhlasit.“ Dokončila jsem ostrým hlasem svou řeč. Když to ze mě spadlo, uvědomila jsem si, že jsem to asi přehnala. Celá stáj už na nás zírala, rozhodla jsem se to tedy napravit. A navíc mě něco napadlo.
„Dnes odpoledne tady přijdu a vyvedu ho s tebou ven. On teď začal jíst, tak by byl protivný, kdybys ho tahal někde po venku,“ řekla jsem si pořád chladným, ale mnohokrát příjemnějším hlasem. Ale kluk vypadal pořád stejně vyděšeně. V duchu jsem si povzdychla, tohle bude ještě těžké. „Jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se. „Ramir, Výsosti, syn Ramův,“ bylo mi odpovězeno. Přemohla jsem se a usmála jsem se na něho. „Odpoledne tady buď, ukážu ti, jak se o Afaria postarat. A teď ho nechej být a nasyp mu tam pár jablek,“ řekla jsem. Ramir i celá stáj na mě zírali s otevřenou pusou. To mě ale nezajímalo. Otočila jsem se na patě, a zatímco se všichni ostatní stájníci přitiskli ke stěně a zatímco jsem kolem nich procházela, sklápěli hlavy. Zřejmě nevěřili, že by se stal zázrak, a kdyby se Princezna na někoho obořila, co dělá špatně, těžko by je potkalo takové štěstí co mladého Ramira a ona je nechala jen tak být.
Cestou ze stáje jsem potkala Gandalfa. Zamířila jsem k němu, a když jsem byla u něho, lehce jsem se mu poklonila. On mi na oplátku pokynul hlavou. „Je Prsten v bezpečí?“ zeptal se šeptem. „Ano,“ zašeptala jsem nazpět a byla to pravda. Včera, potom, co Elledion odešel, jsem vytáhla Prsten a schovala ho ve svých komnatách. „Gandalfe,“ začala jsem a ani se mi nechtělo věřit, že něco takového vůbec říkám, ale… „potřebuji vaši pomoc.“ Ten jen udiveně zvedl obočí, a tak jsem se rozhodla pokračovat. „Jsem žena, boji jsem se nikdy oficiálně neučila. A ta cesta potrvá několik dní a já si nemyslím, že bych ji měla absolvovat takto oděná. Nemám ani zbraně, nic,“ potichu jsem mu řekla, co mě trápilo. Podíval se na mě a přikývl. „O to se postarám. Vy byste zatím měla jít na rodinný oběd, Výsosti,“ řekl a poslední větu vyslovil obzvlášť nahlas, neboť lidé se už dívali, co spolu probírají Bílý Čaroděj a Gondorská Princezna. Znovu jsem se mu poklonila a vydala se směrem do sálu, za zbytkem své rodiny. Rána se díky Azalee a jejímu dnešnímu převazu zlepšila a já už skoro ani necítila bolest.
Oběd byl pro mě dnes naprosto příšerný. Nevzpomínám si, kdy naposledy bylo ve vzduchu takové napětí. Matka se sice snažila situaci nějak odlehčit, ale nepomohlo to. Opravdu se mi ulevilo, když služebnictvo odneslo ze stolu. Už jsem se chtěla omluvit a zvednout se od stolu, když v tom se přiřítila udýchaná Nicol. „Výsosti, už jsou tady,“ bylo jediné, co řekla. Matka, otec a Eldorion se okamžitě zvedli a šli za Nicol, ale já s Elrosem a Elledionem jsme jejich nadšení nesdíleli a tak jsme je následovali jen pomalým krokem.
Jakmile jsem vešla na nádvoří, strnula jsem v pohybu. Bylo tady tolik lidí! A nejen lidí, ale i elfů a trpaslíků. Jako první jsem uviděla svého dědečka Pana Elronda. I přes to, že na mě otec něco křičel, neposlouchala jsem a vrhla se za dědečkem. Toho to překvapilo, ale pak se usmál a objal mě. V tu chvíli jsem se po dlouhé době cítila opravdu šťastná. Když jsem se od dědečka odtáhla, viděla jsem, jak se na mě otec lehce mračí a matka má úsměv na tváři. Brzy už se ale dívali jinam, neboť k nim přistoupila nádherná elfka. Soudím, že je to asi Paní Světla, Galadriel. Vydala jsem se tedy za zbytkem své rodiny. Jakmile jsem došla k Paní Galadriel lehce jsem se poklonila. „Je mi potěšením tě konečně vidět, Adrienne,“ řekla velice zvláštním hlasem. Než jsem stihla cokoli říct, znovu promluvila. „Těším se na naše příští setkání,“ řekla, a než jsem stihla cokoli říct, odešla se všemi kromě Ellediona a Elrose, někam do paláce. Já, Elledion a Elros jsme totiž byli jediní, kdo neměli povolený přístup na Radu.
Bylo to tady. Podívala jsem se na Elrose, objala ho a dala mu pusu na čelo. Potom jsem objala Ellediona a zašeptala mu. „Díky, bráško.“ Oba dva na mě hleděli, ale nic neřekli. Já se pak rychlým krokem vydala do svých komnat. S rozhodným výrazem na tváři jsem procházela chodbami a vešla do svých komnat. Když jsem byla u sebe v pokoji, na tváři se mi objevil údiv. Na posteli leželo oblečení. A ne tak ledajaké, bylo to oblečení, které dříve používali Gondorští hraničáři. Bylo tam všechno – kalhoty, košile, plášť, opasek, meč, dýky a dokonce i šípy a luk. Všechno jsem si to oblékla a nasadila si Prsten. Na vrch jsem si oblékla plášť - tak aby nic z toho nebylo vidět. Vyšla jsem ze dveří a otočila se na stráže, kteří když mě spatřili, vypadali, jako by viděli ducha.
„Nikomu, opakuji nikomu, neřeknete, že jsem někam šla, a už vůbec ne, co jsem měla na sobě, rozumíte?“ řekla jsem to svým nejlepším hlasem. Potichu a ostře. Podívali se jeden na druhého a ostýchavě přikývli. V duchu jsem se usmála. Gandalf měl pravdu, fungovalo to.
Rychlým krokem jsem procházela branami paláce směrem ke stáji a snažila se, aby mě nikdo nespatřil. A celkem se mi to dařilo. Došla jsem k Afariově stání, kde už, podle mého očekávání stál Ramir. „Ahoj,“ řekla jsem, co nejpřívětivěji jsem uměla. On se na mě díval jako bych byla z jiné planety. Neohrabaně se uklonil a vyčkával. „Potřebuji, abys mi s něčím pomohl,“ začala jsem a podala jsem mu kožený středně velký vak, „naplň mu to ovsem a co nejrychleji se vrať, ano?“ Nadšeně přikývl a rozběhl se pryč. Já jsem mezitím začala sedlat. Když už jsem byla skoro hotová, přiběhl Ramir a podal mi vak. Ten jsem, spolu s ostatními věcmi připevnila k sedlu, Afarius byl už skoro přichystaný, když se ale objevil menší problém. „Vaše Výsosti, musím se Vás tázat, co tady děláte? Dostal jsem jasný příkaz, za žádnou cenu vám nedovolit jet s vaším váženým koněm jezdit.“ Začal ke mně mluvit jeden z těch otravných mladých stájníků. Já jsem udělala přesně to, co mi poradil Gandalf. Nebyla jsem na to pyšná, ale obávám se, že jiné řešení se v danou situaci neobjevilo. Rychlým pohybem jsem vytáhla dýku ze svého opasku a přiložila ji muži ke krku. „Teď mě dobře poslouchejte. Vám není nic do toho, jestli jezdím na svém koni, nebo ne! Dokonce i mému otci to může být jedno. Takže vám radím jednu věc. Zapomeňte, že jste mě tady viděl, rozumíte? Vůbec jsem tady nebyla,“ zasyčela jsem mu do obličeje. Podle toho, jak roztřeseně přikývl, jsem pochopila, že mu to asi došlo. Ramir, který to celé pozoroval s vytřeštěnýma očima, se na mě podíval. „Starej se o koně dobře,“ bylo jediné, co jsem mu s úsměvem řekla. Pak jsem vyskočila na Afaria a tryskem jela směrem k Hlavní Bráně. Díkybohu, kvůli tomu, že v Minas Tirith teď byla taková důležitá událost, byla Brána otevřená. Nic mi tedy nebránilo vyjet ven plným tryskem. Teď už nic nešlo vrátit zpět.