moc pěkná povídka, dneska jsem na ní narazila a moc se mi líbí, rychle přidej další kapitolu ;)
7. Kapitola
Že neuhodnete co?! Je tady další kapitola!!! :)))
Užíjte si ji a komentujte!!! :))))
Peggy :)
* * * * * Adrienne * * * * *
Jakmile Gandalf odešel, zůstala jsem v léčitelském křídle sama. Tedy, skoro. Před dveřmi určitě stáli stráže. Přemýšlela jsem o tom, co jsem Gandalfovi slíbila. Když jsem mu řekla, že pojedu, všechno mi vysvětlil. Teď už není cesty zpět. Tohle je moje jediná šance ukázat, že taky za něco stojím. Až teď mi začalo všechno docházet. I ta Gandalfova slova. „Bude to nebezpečné, velice. Nesmíš jet obvyklou trasou, vyhýbej se otevřeným prostorům a jezdi tak, aby ses vždy měla kde schovat.“ Začínal mi pomalu docházet význam těch slov. Do čeho jsem se to zase namočila? Otec se mnou po tomhle už nikdy nepromluví. Tedy, jestli vůbec bude mít příležitost. Mám se vydat do Edorasu, místa kde sídlí Král Faramir a Královna Éowyn. Potíž je ale v tom, že musím jet přes hory, a i když skřetů už moc nezůstalo, ti co zůstali, byli právě v horách. Cesta přes hory potrvá nejméně čtyři dny. Gandalf mi říkal, že jakmile odsud „zmizím“, otec určitě pošle hlídky, aby mě „vrátily“ zpět. Tvrdil mi, že se ho pokusí přesvědčit, že jsem soběstačná, a že má pouze poslat zvědy, aby strážili hranice. Proto ty hory. Teď to hlavní. V Rohanu nikdo nesmí vědět, kdo jsem. Gandalf je přesvědčený, že kdyby to někdo věděl, byla bych mrtvá dřív, než bych stihla vůbec něco udělat.
A teď to nejlepší – mám se vydávat za léčitelku. Já, která o léčitelství nikdy nic neslyšela. „Už jsou zoufalí, s radostí uvítají každého, kdo nabídne pomoc,“ říkal mi. A potom mi dal něco, co jsem ani v nejmenším nečekala. Prsten. „Posílá ti ho Paní Galadriel. Viděla, že ho budeš potřebovat. Nasaď si ho, pak budeš moct lidem pomáhat. Jen to musíš najít někde uvnitř sebe.“
Nevěděla jsem, co tím myslel. Co mám najít uvnitř sebe? Proč musí pořád mluvit v hádankách? Než jsem ale mohla ve svých myšlenkách pokračovat, uslyšela jsem hlasy. Věděla jsem, že to bude matka a otec. Prsten jsem tedy rychle schovala do útrob nemocničních šatů, které jsem měla na sobě místo mého jezdeckého oblečení. Právě včas, velké dveře se začaly otevírat. Podle mého očekávání dovnitř vešel otec i matka. Kromě nich tady ale byl i Eldor a Elled. Na matce bylo vidět, že se drží, ale po pár krocích už se rozběhla k posteli, na které jsem seděla.
„Adrienne! Můj Bože! Neumíš si představit, jak jsme se o tebe báli!“ řekla mi matka a sedla si ke mně na postel. Letmo jsem se podívala na ostatní. Otec vypadal opravdu naštvaně. Eldorion na sobě nedal znát žádné emoce, ale moc spokojeně se netvářil. Kromě matky byl Elled snad jediný, kdo byl alespoň trochu rád, že mě vidí. Mladší z mích starších bratrů se na mě usmál a já jsem mu úsměv slabě oplatila.
„Určitě se poučila, nemám pravdu, Adrienne?“ zeptal se otec a při pohledu na moji poněkud zamračenou tvář pozvedl jedno obočí.
Ignorovala jsem jeho otázku a řekla jsem, že chci do svých komnat. „Ale tady budeš na dohled Azalee, kdyby se cokoli dělo,“ zamítla okamžitě matka. Zoufalá jsem se podívala na moji jedinou záchranu v místnosti, na Ella. A ten mě nezklamal. „Matko, však ji nechej, já ji do komnat doprovodím, a kdyby něco, může vždycky zavolat Nicol.“ Vděčně jsem se na něj podívala. Otec, který mlčel, vypadal, že s tím vůbec nesouhlasí, ale rozhodnutí ponechal na své ženě. A ta nakonec svolila. V momentě, kdy to udělala, přiskočil ke mně Elledion a pomohl mi, se postavit na nohy. Nejprve se mi skoro podlomily, ale na druhý pokus už jsem hrdě stála. Eldorion se mezitím otočil na patě s tím, že jde sehnat někoho, kdo mi připraví pokoje, odešel. Lehce se opírajíc o Ella jsem pomalu došla do svých milovaných komnat. Otec i matka se od nás odpojili hned po tom, co jsme opustili léčitelské pokoje a šli poděkovat Azalee.
Elled mě doprovodil až k posteli. Vedle té, na malém nočním stolku, ještě byla na stříbrném podnose položena mísa s ovocem. Elledion se na mě starostlivě podíval. „Vím, jak se asi cítíš, Ad,“ řekl. A jemu jedinému bych to i věřila. Měl to stejné jako já, jen měl jednu výhodu. Byl synem svého otce. Já jsem byla jen křehká dcera, která nedodržuje společenské chování.
„Víš, že kdybys cokoli potřebovala, jsem tady pro tebe.“ Ano, to jsem věděla. Ale bohužel, já tady už brzy nebudu pro něho.
Lehce jsem se na něj usmála a on se podle etikety lehce uklonil a s úsměvem opustil mé komnaty.
Komentáře
:)
*Kamil* | 03.09.2012
No, teď jsem tvoji povídku našla a přečetla jsem ji jedním dechem. Je to super, i když místy mi topříjde trošku kostrbaté :)
Ale poslední kapitoly jsou super. Těším se na pokračování, doufám, že bude co nejdřív. :)