prosím prosí prosím, pokračování!!! ačkoli se to asi po třech letech nedá moc očekávat...
19. Kapitola
Zdravím! Tak jsem tady s další kapitolou! Chtěla jsem to sice stihnout ještě před půlnocí, ale co. :D Aspoň je to konečně tady. :)
Dneska fakt nechci zdržovat, ale stejně se vás musím zeptat na názor. Co říkáte na posledního Hobita? Já byla na půlnoční premiéře a byla jsem nadšená. Nadšená už jen z toho důvodu, že je to prostě příběh související s Pánem prstenů. :D Hobit jako takový mi sice nepřišel tak dokonalý jako PP, ale i tak je to něco, na co bych si klidně zašla znovu. Řeknu vám, ten Thranduil byl dokonalý (nejspíš mu taky vymyslím povídku). :D Co bych ale vytkla, že místy to s těmi počítačovými scénami bylo na můj vkus až přehnané. Ale jak jsme řekla - Tolkienův svět je úžasný sám o sobě. :)
KKK: Děkuju! Strašně si vážím toho, že jsi obětovala svůj čas a napsala tak vyčerpávající komentář! :) A co se týče VaN - no snad se mi podaří někdy něco vykutit. :D
STACY: Děkuji, vážím si Tvých milých slov! A v Síle moci určitě pokračuju! :)
LOL: Obávám, se že se opět čekalo dlouho (provinilý smajlík), ale snad to dnešní kapitola vynahradí. Děkuji za milá slova. :)
Arwen Undomiel: Děkuju. :) :)
* * * * * Aragorn * * * * *
Je to zvláštní pocit. Dvacet sedm let jsem tento šat neměl na sobě. A nyní, po té dlouhé době, ho opět držím v rukou. Nezbývá nic jiného než sundat drahé látky, které mám na sobě a znovu si obléct šat, který mě provázel, když jsem byl hraničářem.
Zvláštní, jak se všechno změnilo během tak krátké doby. Zatímco budu pryč, můj nejstarší syn převezme mé místo, můj druhý syn by se měl vrátit z Ros Gordonu a má dcera… Doufám, že až se vrátím, bude zpátky v bezpečí v Minas Tirith. Stále si v hlavě nepřipouštím, že by se jí mohlo něco stát.
O chvíli později jsem se na sebe podíval do zrcadla. Zvláštní, jak oděv působil na celý vzhled. I když mi krev kolující v mých žilách propůjčovala delší čas strávený na této zemi, nemohu říct, že bych nestárl. Vrásek na mém obličeji přibylo i má mysl je zatížena více vzpomínkami než většina ostatních.
***** Pohled nikoho * * * * *
Zatímco král Elessar se připravoval na to, že spolu se svými dávnými přáteli opustí město, které bylo po posledních několik let jeho domovem, jeho žena, stejně krásná jako kdykoli předtím, stála na pokraji hradeb a dívala se do dálky.
Jak těžké období to asi nyní muselo být pro zbožňovanou Gondorskou královnu. Její dcera a syn jsou pryč a nyní se chystal odjet i její milovaný muž. Stála, vlasy jí vlály ve větru a ona přemýšlela, kdy je všechny opět uvidí.
Ani její nejstarší syn Eldorion to teď ale neměl zrovna jednoduché. Lépe řečeno, měl to těžší, než kdokoli jiný viděl.
* * * * * Eldorion * * * * *
Se svou sestrou sdílím jednu věc. Lásku ke koním. A stejně jako ona je s koňmi lepší, ať já se snažím sebevíc, já jsem byl vždy lepší ve všem ostatním, ať ona se snažila sebevíc. Ne že by se v posledních letech snažila nějak více. Ale i tak, byl jsem vždy lepší. Bylo to ode mne očekáváno. Nikdy jsem nepochopil, proč se tak chovala, proč opovrhovala tím, co ji naši rodiče učili. Proč zkrátka nepřijala to, k čemu se narodila. A teď stojím ve stáji, hladím svého milovaného hřebce po hlavě a možná jí poprvé, za celou tu dobu, trochu rozumím. Jaké to je, když na vás leží tíha očekávání toho, jací byste měli být.
Otec mi před chvílí oznámil, že odjíždí. Neřekl kam, neřekl, kdy se vrátí. A jak zákon udává, v jeho nepřítomnosti jsem já jmenován vládcem. Vždy jsem věděl, že jednoho dne přijde den, kdy budu všechna rozhodnutí dělat já. Nyní mě to ale zasáhlo naprosto nepřipraveného.
Jak jen to můj otec dělal? Vypadal, že vždy ví, jaké rozhodnutí je to správné. Všichni si vždy cenili každé rady, kterou dal. Vím, že ho nesmím zklamat. Jeho ani matku. Ne, musím být silný, takový jakého mě oni i náš lid potřebují. Naposledy jsem pohladil svého koně mezi očima, a vyšel jsem ze stáje. Žádný pochyb, žádná starost, nic. Udělám to, co se ode mě očekává, jako vždy.
* * *
Otec odjel na svém nejlepším koni za soumraku, doprovázen svými dvěma přáteli a v oděvu, v jakém jsem ho nikdy neviděl. A mně byla najednou svěřena vláda nad městem.
* * * * * Adrienne * * * * *
Došla jsem do svého pokoje a sedla si na postel. Jak jen jsem mohla být tak hloupá? Hlavu jsem si složila do dlaní. Ukázat něco takového před tolika lidmi… nemohla jsem udělat hloupější věc, opravdu ne. Nevím, jak dlouho jsme se takhle schovávala, ale nakonec jsem se rozhodla vylézt ze skrýše a provětrat si hlavu. Teď už čas vrátit nejde.
Už po pár krocích, které jsem udělala mimo budovu, jsem cítila, jak se na mne upírají pohledy druhých. Vypadá to, že události, které se dnes udály v léčitelských pokojích, už stihly oběhnout celé město. Přála bych si kráčet hrdě, s hlavou vztyčenou, ale nešlo to. Místo toho jsem s každým dalším krokem, s každým dalším pohledem, který jsem na sobě cítila, upírala své oči více a více do země. Šla jsem dál a snažila se vše ignorovat. A dařilo se mi to, dokud ke mně nepřiběhla žena a nezačala se mi věšet na ruce. „Paní, prosím, mám nemocné dítě, musíte mu pomoct, prosím,“ zavěsila se mi za rukáv a rozvzlykala se. Já jsem se snažila vysmeknout. Tohle jsem nechtěla. Brzy za mnou ale začali přicházet další a já nevěděla, co dělat.
„Dost!“ ozval se autoritativní hlas. Prudce jsem se otočila a čelila mladšímu ze dvou rohanských princů. Všichni okolo mě mne najednou pustili a svému princi věnovali poklonu. „Paní Allya půjde se mnou,“ řekl již jemným hlasem a natáhl ke mně ruku. Já jsem opatrně udělala pár kroků vpřed, jeho ruku přijala a než jsem se nadála, princ Farewyn mě odváděl někam pryč.
Šli jsme poměrně dlouho a v naprostém tichu. Nevěděla jsem, co říct, a tak jsem jen čekala, až ho princ po mé levici prolomí. To se ale stalo, až když jsme došli na úplně opuštěné místo, poměrně daleko od středu města.
„Myslím si, že už se přede mnou nemusíte skrývat, Vaše výsosti,“ řekl mi a věnoval mi zkoumavý pohled. Mě tato slova ale opařila. Stála jsem tady, neschopná slova a jakékoli reakce. Otevřela jsem pusu, že něco namítnu, ale po chvíli jsem ji opět zavřela, neboť jsem z ní nevydala ani hlásku.
„Přijel posel z Minas Tirith. Princezna Adrienne je nezvěstná. Její otec, král Elessar, nabízí deset stříbrných mincí a, pokud daná osoba bude chtít, také její ruku tomu, který ji v pořádku vrátí do Minas Tirith,“ pokračoval. Mně se zamotala hlava. Otec by mě provdal? A co kdyby mě našel nějaký vesničan? Nemohla jsem tomu uvěřit, nechtěla jsme tomu uvěřit.
„Nikdo jiný nic netuší,“ promluvil princ znovu, „a pokud mi řekneš důvod, proč jsi tady, nikomu to neřeknu ani já.“
Povzdechla jsem. Zrovna před touto situací mě Gandalf varoval. Ale asi nemám jinou možnost. „Poslal mě Gandalf Bílý,“ začala jsem a pak v rychlosti převyprávěla celou část příběhu, až po dnešní den.
„A co jsi zatím zjistila?“ zeptal se mě, když jsem domluvila a mi došlo, že naráží na to, že jeho lidé umírají na nemoc, kterou předtím nikdo neviděl. Věděla jsem, co odpovědět. Dlouho do noci jsem každý večer přemýšlela, co by to mohlo způsobit, jak se šíří nákaza a mnoho ostatního a vždy mi přišla na mysl jen jediná věc. „Tohle není nemoc, jako ostatní. Tuhle nemoc způsobilo něco, co nepatří do světa lidí.“ Farewyn mi věnoval zvláštní pohled, ale poté si sám pro sebe přikývl.
„Věřím ti, Allyo, a tvé tajemství je u mě v bezpečí,“ oslovil mě mým novým jménem a natáhl ke mně ruku. „Adrienne,“ opravila jsem ho, vyloudila na tváři úsměv, který se tam už dlouho neobjevil, a natáhla k němu ruku. On mé gesto pochopil, věnoval mi letmý polibek na hřbet ruky a já měla snad poprvé v životě pocit, že jsem získala přítele.
„Zítra spolu s Boromirem vyjíždíme do vedlejší vesnice. Nebylo by od věci, kdyby ses přidala a zkusila udělat, co budeš moct s tamními lidmi,“ řekl a nadzvedl obočí v očekávání na mou odpověď. Já si ale nebyla jistá. Neměla bych zůstat tady, a nepoutat na sebe příliš mnoho pozornosti? Nakonec jsme ale opatrně přikývla. Alespoň se na chvíli ztratím z tohoto města a Afarius si pročistí hlavu. Farewyn se na to jen usmál, a přikývl. „Teď, pokud dovolíte, bych vás rád doprovodil k vašemu pokoji, má paní.“ Musela jsem se pousmát nad tou formálnosti, ale přiměla jsem rámě a nechala se doprovodit. Kráčeli jsme v tichu, které opět přerušil až Farewyn před dveřmi do mého pokoje. „Ještě jedna věc. Snaž se si Boromira moc neznepřátelit, umí dělat problémy,“ řekl vážně a poté mi věnoval hlubokou úklonu. Já mu na oplátku věnovala královské pukrle a zmizela za dveřmi do mých současných skromných komnat.
Venku Slunce již zaházelo za obzor a tma padala na okolní krajinu. Já znovu v duchu přemýšlela. Pokud jsem si toho v minulých dnech všimla dobře, tak ta nemoc měla vždy stejný průběh. Osoba byla nejprve naprosto v pořádku, poté chytla prudkou horečku, ke které se později začaly přidávat i záchvaty bolesti a nakonec usnula a už se neprobrala. Bylo to zvláštní a mě stále ještě děsila myšlenka na ten prázdný pohled, který jsem viděla u té ženy.
* * *
Ráno jsme se sama od sebe vzbudila s prvními slunečními paprsky. Zašla jsem si do kuchyně pro něco lehkého na snídani, a když jsem se vrátila zpátky do svého pokoje, čekala mě tam jedna z královských služebných.
„Paní Allyo, princ Farewyn vám posílá toto, a vzkazuje, že za hodinu vyráží,“ řekla a ukázala na oblečení, položené na posteli. Byl to dámský jezdecký oděv, podobný tomu, který jsme vlastnila v Minas Tirith. „Děkuji,“ bylo jediné, co jsem řekla a dívka se mlčky otočila a odešla z pokoje.
Oblékla jsme se a o moment později již jsme to měla zamířeno ke stájím, kde již bylo poměrně rušno, jak ostatní muži chystali své koně na cestu. Viděla jsem malé chlapce, jak svým pánům pomáhají sedlat koně a muže, jak si ještě na poslední chvíli brousí meče.
Když jsem Afaria vyvedla před stáj, spousta lidí, včetně obou princů, už tam byla. Brada mi málem spadla na zem při pohledu na jejich koně. Byla to neuvěřitelně velká zvířata, bez pochyby vyšlechtěná do války. Princ Farewyn se na mě mile usmál a Boromir mi věnoval příkrý pokyv hlavou.
Jeden z mužů se nabídl, že mi pomůže do sedla, ale já jsem jej odmítla. Myslel si snad, že neumím vylézt na vlastního koně?
O chvíli později už jsme cvalem vyjížděli z města a já se dostala do velmi špatné nálady. Po dlouhé době jsem se konečně dostala do sedla a jedu uprostřed chumlu tak, že Afarius má sotva dostatek prostoru, aby mohl pohodlně cválat. Po chvíli jsem ale trošku zchladla. Tady asi nemůžu očekávat, že pojedu po boku princů v čele.
Zanedlouho již jsme dojeli do první vesnice. Nebyla velká, a všichni lidé už stáli venku před svými domy a vítali nově příchozí.
Když jsme dojeli k malému domu, všichni zastavili a začali sesedat. Princ Boromir mezitím něco řekl svým mužům a se svým bratrem se potom oba vydali směrem ke mně.
„Tady leží nemocní,“ promluvil mladší z těch dvou a ukázal na dům, „ není jich tam moc, ale měla by ses na ně podívat.“ Přikývla jsem a následovala je tedy do domu.
Vevnitř bylo nanejvýš deset lůžek, ale každé bylo obsazené. Obešla jsem léčitelku, která to tady zřejmě měla na starost a pomalu jsem přistoupila k osobě na prvním lůžku. Byl to mladý muž a vypadalo to, že nemoc u něho byla teprve v začínajícím stádiu. Opatrně jsem ho rukou pohladila po čele a okamžitě jsme cítila energii, která se mi objevila ve dlani. Bylo to snadné, jako by se to stalo součástí mne samotné. Tímto způsobem jsem postupovala podél lůžek až na druhou stranu místnosti. Brzy mi došlo, že čím dál kráčím, tím je stav osob na lůžku horší. Když jsem došla k posledním dvěma lůžkům, zachvátila mě panika. Na jednom lůžku ležel muž a na druhém žena. Oba zírali do stropu a oba měli prázdný pohled. A v tu chvíli se ve mně něco zlomilo. Ten pohled ve mně vyvolával tak panickou hrůzu, že jsem cítila, jak se mé vlastí tělo začalo třást a já udělala několik kroků vzad, až jsem narazila do něčeho tvrdého. Proti mé vlastní vůli se mi z hrdla začaly drát vzlyky a já jsem cítila, jak mě někdo bere za paže a odvádí pryč. Nebránila jsem se.
Trochu jsem se uklidnila, až když jsem na tváři ucítila závan čerstvého vzduchu. Věděla jsem, že těm dvěma už nemůžu pomoci. Z úst se mi vydral další vzlyk a já jsem tentokrát již zřetelněji cítila, jak mě ruce sevřely ještě pevněji.
Zavřela jsem oči, hlavu zaklonila do zadu a opřela si ji o rameno svého společníka, o kterém jsem předpokládala, že to je Farewyn. Všemožně jsem se snažila zkoncentrovat, neboť jsem nikdy předtím neztratila kontrolu takovýmto způsobem.
Pomalu jsem cítila, jak se mi srdeční tep i dech vrací do normálu. „Těm dvěma už nedokážu pomoci,“ řekla jsem se stále zavřenýma očima. „Potom co už jsem viděl, si nemyslím, že by jim dokázal pomoc kdokoli,“ ozvala se mírná odpověď. Ten hlas mě ale donutil okamžitě otevřít oči, neboť jsme okamžitě poznala, že nepatřil mladšímu z bratrů. Prudce jsem se otočila a čelila tak ustarané tváři prince Boromira.
„Jsem si jist, že ostatním jste pomohla,“ promluvil potichu a dál si mě měřil pohledem, „teď se tam nemusíte vracet.“ Já jsem nasucho polkla a vděčně přikývla. „Když jsem slyšel, co jste včera dokázala v léčitelských pokojích v Edorasu, nechtěl jsem tomu věřit. Poté za mnou přišel můj bratr a naléhal, abych vás dnes vzal sebou. Zprvu jsem nechtěl, ale nakonec mne Farewyn přemluvil. A já teď vidím, že jsem se mýlil, když jsem o vás pochyboval,“ řekl pomalu. „Velmi bych ocenil, kdybyste nás doprovázela i na dalších výpravách.“ Zvedla jsme zrak ze země a pomalu prkenně přikývla.
Ten den jsem se už do toho domu nevrátila. Nechtěla jsem a nikdo to po mně nevyžadoval. Jen jsem stála vedle Afaria a čekala, až ostatní muži splní své povinnosti. Nikdo z nich nevěděl, co se stalo uvnitř a podle Boromira to tak bylo lepší. Když už bylo vše nachystáno, vsunula jsem nohu do třmenu a vyhoupla se do sedla. A cestou zpět již jsem v čele jízdy, přímo mezi dvěma princi.
Komentáře
paráda
Lili | 26.05.2016
Ahoj to je super povídka. Je velká škoda, že v ní nepokračuješ. Ráda bych si přečetla další kapitolky. Snad se dočkáme pokračování .....
Dokonalosť! !!
Ajvy | 28.01.2016
Ahooj, už nebudeš pridávať ďalšie časti? Ako vidím, tak posledný komentár bol pridaný už dávno, to je veľká škoda, fantastický príbeh, si veľmi šikovná a dúfam, že budeš písať ďalej :)
...
LOL | 14.02.2015
Další kapitolka se mi moc líbí. Začínají se tu objevovat zvraty a to já mám ráda. Stejně jako ty, jsem fanda hobita a pána prstenů a nemohla jsem se toho prostě nabažit, tak jsem si našla tuhle stránku. A i když vím, že se pravděpodobně další kapitolky nedočkám, tak přesto tu pořád chodím se podívat, jestli se tu náhodou neobjevila. Asi jsem měla napsat koment už dřív, ale nějak to nevyšlo a píšu teď. Už se strašně těším na další díl.
SUPER
Juliette | 25.01.2015
Tak tahle povídka mě naprosto uchvátila, objevila jsem ji teprve nedávno a docela mě mrzí, že jsem nemohla komentovat každou kapitolu. Tématiku Pána prstenů a Hobbita naprosto žeru, jsem fanda každým coulem, ale teď k tvé povídce. Ten nápad se mi moc líbí. Hlavně postava Adrienne, je tak svá :) Moc se těším na pokračování, doufám, že povídku dokončíš, protože by to byla obrovská škoda, tahle povídka si určitě zaslouží svůj konec :) takže piš piš, ať se mám na co těšit :)
:)
KKK | 30.12.2014
Super, už bylo na čase! :) Ale to čekání stálo za to a jako vždy se mi kapitola moc líbila. ;) Tak hodně štěstí do dalšího psaní!
Co se týče Hobita, tak s tebou naprosto souhlasím (a jsem ráda, že se někdo našel, protože v mém okolí si z toho akorát všichni dělali srandu atd.) - i když, jak jsi říkala, tam bylo pár nedostatků, ale je to prostě Středozem a i kdyby natočili nevím co, tak se mi to bude líbit :). Ke konci jsem měla co dělat, abych nebrečela, tak nějak mi totiž začalo docházet, že je to úplný konec a už se teď nemám na co těšit (kromě Tvé povídky, samozřejmě :D).
Budu se těšit na další kapitolu! ;)