12. Kapitola

Další kapitola je tady. :) Tentokrát není tak dlouhá a není zde pohled nikoho jiného než Adrienne, ale snad Vám to vynahradím příště. :)

 KKK:  Wow! Opravdu jsem nečekala, že tady nějaký komentář přibude tak rychle. ;) Moc díky, jsem ráda, že se Ti to líbí.

 KV  s.r.o: D ěkuji! Co se týče ostatních členů rodiny, tak v příští kapitole se určitě dočkáš. :)

LOL: Moc děkuji za krásný komentář. :) Aragorn i celá rodina bude mít v příští kapitole mnoho prostoru, tak snad se mi podaří objasnit, proč se chová, tak jak se chová. ;)

Arwen Undómiel: Děkuji! A jak jsem psala výše, Aragorn i celá rodina budu v příští kapitole, tak snad Ti dokážu vyhovět. :)

Moc děkuji, že si dáváte tu práci a napíšete pod kapitolu nějaké to slůvko. Motivuje mě to k dalšímu psaní. :) Pro vám všem dnes tuto kapitolu věnuji. :)

Peggy

* * * * * Adrienne * * * * *

Z neklidného spánku mě probudil neuvěřitelný pocit hladu. Ani si nepamatuji, kdy jsem jedla naposledy. Když se nad tím zamyslím, tak za posledních několik dní jsem snědla jen pár jablek.

„Moc dlouho jsi tedy nespala,“ řekl mi nějaký hlas s úsměvem. Otočila jsem se za tím zvukem a uviděla jsem Healer, jak jde zrovna ke mně a v ruce drží misku. „Zašla jsem ti pro něco k jídlu a v kuchyni mi dali polévku,“ řekla a položila misku na malinký stoleček vedle mého lůžka. Pomohla mi, abych se posadila a pak mi do ruky vložila misku s teplou polévkou a lžíci. Nebylo to ani trochu podobné jídlu, které jsem jedla ze stříbrného nádobí v Minas Tirith, ale já jsem měla takový hlad, že mi to v tu chvíli bylo úplně jedno. Snědla jsem všechno, i když mě Healer varovala, že pokud žaludek není zvyklý, neměla bych mu z ničeho nic dát takový přísun jídla.

I když byl krátký, tak mi spánek prospěl. A polévka mi rozhodně také pomohla, i když musím říct, že kdyby mi někdy něco takového někdo naservíroval v Minas Tirith, nejspíš bych mu způsobila nemálo problémů.

„Kolik je hodin, Healer?“ zeptala jsem se směle. „Poprvé si se vzbudila těsně před polednem a teď je kolem čtvrté hodiny odpolední,“ odpověděla mi mile a s úsměvem. To mě překvapilo, protože jsem si připadala, jako bych spala celou noc a ne jen pár hodin.

„Je vám již lépe, má paní?“ zeptal se mě povědomý hlas. Pomalu, tak jak mi to bolest v šíji dovolovala, jsem otočila svůj pohled za tím člověkem, který na mě promluvil. Byl to muž v Eldorinově věku, s delšími hnědými vlasy. Přestože mi jeho hlas připadal povědomý, jeho jsem neznala. Přejela jsem po něm pohledem, byl oblečen do typického oděvu někoho, kdo bojuje a tráví čas v koňském sedle. Ale kdo to je, mi došlo až když se Healer s nesmělým Výsosti, uklonila. Proto mi byl ten hlas tak povědomý. I přes bolest jsem opatrně naznačila hlavou úklonu a odpověděla: „Ano, pane, děkuji. Jsem v dobrých rukou,“ odpověděla jsem nesměle. Co se to se mnou děje? Chci zpátky svou jistotu v každém slově! Tohle přeci nejsem já!

„Alyo, Jeho Výsost princ Boromir vás spolu se svým bratrem zachránili a dovezli sem, do Edorasu,“ objasnila mi Healer. Věnovala jsem ji vděčný pohled. Došlo mi, že to musí být jeden ze synů Krále a Královny, ale nevěděla jsem, který. „Dlužím vám svůj život, můj pane,“ řekla jsem vděčně, i když jsem to uvnitř sebe cítila jinak. Na tuhle cestu jsem vůbec nemusela jet. Kdybych nejela, nebyla bych teď nikomu zavázaná životem. Mohla jsem být v bezpečí v Minas Tirith a komandovat stájníky, že se špatně starají o Afaria. Ale ne! Afarius! Co s ním je? S nadějí jsem se podívala na prince Boromira, třeba ho odchytili a zavedli sem do Edorasu. „Můj pane,“ začala jsem, „můj kůň…“ nechala jsem větu vytratit do ztracena. „Myslím, paní, že on je ten, komu skutečně dlužíš svůj život. Zavedl nás k tobě, vzali jsme ho tedy s sebou. Je o něj dobře postaráno, pokud si se chtěla zeptat na tohle,“ řekl a mě spadl kámen ze srdce. Na Afariovi mi záleželo víc, než na komkoli jiném. „Chci ho vidět,“ řekla jsem. „Alyo, tohle nepřichází v úvahu, jsi ještě příliš slabá…“ začala Healer, ale já jsem ji přerušila. „Chci ho vidět,“ zopakovala jsem a do hlasu se mi vrátila hořkost, se kterou jsem mluvívala dříve. Hlavou jsem dívala nejprve na Healer a potom na Prince. „Má Paní, nemyslím si, že jo to dobrý nápad. Pokud si Healer myslí, že bys měla ještě ležet, neměla bys její rady brát na lehkou váhu. Ujišťuji tě, že tvůj kůň je v dobrých rukou,“ řekl tiše. To mě ale nezajímalo. K čertu s tím! Chci vidět svého koně! Toho, který se mnou jel z Minas tirith, který trpělivě a ochotně plnil vše, co jsem po něm chtěla.

V duchu jsem se snažila uklidnit. Další člověk, co mi bude přikazovat, co mám dělat. Je jedno, jestli jsem Adrienne nebo Alya, jestli jsem v Gondoru či Rohanu, vždycky mě bude někdo komandovat.

Nepotřebuji ničí svolení, abych se mohla jít podívat na mého koně. Vrhla jsem na Boromira ne-příliš pěkný pohled a opatrně se snažila ze sedu spustit nohy vedle sebe na zem a postavit se. Healer se ke mně hned přihrnula. „Jestli na tom trváš, tak půjdu s tebou,“ řekla mi rozhodným tónem. Vrhla jsem na ni pohled, který zaznamenával něco mezi naštváním a vděčností. „Ale ještě než půjdeme, musíš se převléknout, chvilku tady prosím počkej, seženu ti nějaké šaty,“ řekla a chtěla odejít, ale Princ ji zastavil. „Vy zůstanete tady, Healer, lidi vás potřebují. Pokud to dámě nevadí, ke stájím ji doprovodím já,“ řekl Princ směrem k Healer a ke mně. Healer se podívala, jestli nebudu mít námitky a když jsem nic neříkala, otočila se zpátky k Princi a spustila. „Jste velice laskav, Výsosti,“ řekla mu příšerně úlisným hlasem. Jak vůbec může s někým mluvit takovým vlezlým a jemným hlasem? To nemá žádnou hrdost? To že momentálně nejsem pod titulem Gondorské princezny mi zabránilo protočit oči. Rawenna, má chůva z dětství by na mě určitě byla pyšná, vždycky mi dávala kázání, když jsem před někým protočila očima nebo se ušklíbla. „To není chování hodné dámy,“ říkala mi vždycky. Ani jsem moc nevnímala, když se Princ Boromir a Healer domluvili na tom, že Healer se se mnou půjde převléci a on mě poté doprovodí do stájí. A tak, než jsem se nadála, šla jsem velice pomalou chůzí vedle Healer, která po mně neustále házela starostlivé pohledy.

Healer se mnou došla do malé místnosti. Tam už byly přichystané šaty. Na můj vkus byly příliš obyčejné, ale asi jsem nic lepšího čekat nemohla. Healer zavřela dveře a pomohla mi, se převléknout. Skřípala jsem zuby, jak mě bolelo celé mé tělo. O to víc jsem se ale zhrozila, když jsem uviděla svou levou ruku. I přes to, že byla obvázaná, a zavěšená na šátku u krku bylo vidět, že léčitelka se musela hodně snažit, aby ji dala do pořádku. Prsty, které z obvázané ruky vylézaly, byly ještě od krve. Hádala jsem, že při spánku, jsem si asi otevřela jednu z ran. Když už jsem bylo plně oblečená, Healer mi ještě rozpustila vlasy a nechala je spadnout na ramena. Potom se mnou již šla směrem zpátky k „mému“ místu v léčitelských pokojích. Tak už stál Princ Boromir a zaujatě se o něčem bavil s Královnou Éowyn. Po pár formalitách a nutných řečí, jsem konečně byla na cestě za svým milovaným koněm.

* * *

I přes silnou bolest jsem došla do stáje. Princ Boromir se se mnou sice pokusil nahodit zdvořilou konverzaci, ale dala jsem mu najevo, že si povídat nehodlám. Jen doufám, že jsem to nepřehnala, pochybuji, že by se tady tolerovalo takové chování nějaké obyčejné dívky. Obyčejné. Zase to slovo, znělo mi to v uších jako ozvěna. Já nejsem jen tak někdo, já jsem přece princezna s královskou krví! Ale to tady nikdo nevěděl. Alespoň prozatím.

Jakmile jsem uviděla Afariuse, srdce mi v hrudi poskočilo. Vypadalo, že i on je rád, že mě vidí. „Im gelir Im cenich lle,“ pošeptala jsem mu. O pár sekund později mi ale došlo, že jsem to neměla dělat. „Ty ovládáš vznešený jazyk elfů, má paní?“ zeptal se mě můj mužský doprovod udiveně. Já jsem si mezitím v duchu nadávala. Proč jsem si nemohla dávat pozor? S takovouhle se prozradím do příštího večera. „Elfský jazyk je velice složitá věc, můj pane, alespoň pro mne. Umím jen velmi málo vět, které mne naučila má matka.“ Snažila jsem se z toho vykroutit. Nezdálo se, že by mi to uvěřil, ale vypadalo to, že to nechá být.

• Úvodní stránka
• O nás
• Novinky
• Pán Prstenů Stín nad Středozemí
  • Než začnete číst
  • Trailery k povídce
  • Postavy
  • Prolog
  • 1. Kapitola
  • 2. Kapitola
  • 3. Kapitola
  • 4. Kapitola
  • 5. Kapitola
  • 6. Kapitola
  • 7. Kapitola
  • 8. Kapitola
  • 9. Kapitola
  • 10. Kapitola
  • 11. Kapitola
  • 12. Kapitola
  • 13. Kapitola
  • 14. Kapitola
  • 15. Kapitola
  • 16. Kapitola
  • 17. Kapitola
  • 18. Kapitola
  • 19. Kapitola
• Síla moci
• Všude a nikde
• Kontakt
• Napište nám
• Fotogalerie
• Kniha návštěv
• Moje povídky

Peggy

pe.ggy@email.cz