Budu číst i pokračování až zase budeš mít čas.
5. Kapitola
Ahoj lidi, omlouvám se, že to trvalo tak dlouho, ale byla jsem v zahraničí a opravdu jsem nestíhala. :) A navíc ten hokej. :D Škoda, že to nebyla zlatá, ale i bronz je super. A taky obrovské gratulace našim východním sousedům, stříbro je taky krásné. :)
A teď ke každému zvlášť:
Jája: :D co dodat? Snad jen děkuji :)
Někdo: Jsem si vědoma toho, že to jde OPRAVDU POMALU, ale snažím se rozepisovat detaily. Zároveš si neskutečně vážím upozornění, alespo vím, co mám zlepšit. :) Děkuji za krásný koment. :)
Evča: Děkuji za krásný koment. K tomu upozornění, viz komentář nad Tebou. :) Udělám všechno pro to, abych se co nejvíce zlepšila. :)
Petra: Děkuji za krásný komentář. :) Pokračovat určitě budu. :)
Gret: Děkují, moc si toho vážím. :)
Kapitolu, která je tentokrát trošku kratší, věnuji všem co komentovali. :) Příjemné čtení. :) PLEASE REVIEW :))))
Peggy
Druhý den ráno jsem jednou odložila budík, počkala jsem, až zazvoní podruhé a s velikým přemáháním jsem vylezla z postele. Věděla jsem, že dneska už se budeme normálně učit podle rozvrhu.
Poslepu, protože jsem byla příliš lína otevřít víčka, jsem došla k místu, kam jsem si včera položila oblečení, sebrala ho a odšourala jsem se pomalu do koupeny. Zamkla jsem za sebou, provedla kompletní ranní očistu, lehce se namalovala a sešla jsem už i s věcmi do školy dolů. Tam už byl i Zac a zrovna snídal. Kývla jsem mu na pozdrav, do misky jsem si nasypala cereálie, zalila jsem si je mlíkem a přidala jsem se ke svému bratrovi na snídani.
Mamka zrovna scházela ze schodů, když před barákem zazvonilo auto, což bylo znamením pro Zaca, že pro něho autem přijeli kámoši. Ten se teda rychle zvedl, kývl mi na pozdrav a rychlým krokem vyšel z baráku. Já už jsem dojedla, ještě se napila pomerančového džusu a kývla na mamku na znamení, že už můžeme jet taky.
O chvíli později už jsem stála před školou a čekala na Angie. No a pak už to všechno ubíhalo nějak rychle… Věci do skříňky, na hodinu, zase najít skříňku a zase na hodinu… Zkrátka a prostě všechno to šlo nějak rychle.
Ale všechno se neskutečně zpomalilo ve chvíli, když jsme s Angie šli po chodbě a dohonila nás holka z naší třídy, jejíž jméno jsem si nepamatovala, a spustila na nás neuvěřitelně rychle: „Ahojky, hele, doufám, že neruším, ale nechala sis ve třídě svetr.“ Řekla, na mě až s moc velkým úsměvem, a napřáhla k Angie ruku s jejím světle modrým svetříkem. Čekala jsem, co na to řekne Ang, ale ta se jen usmála a poděkovala.
„Díky, Eve,“ řekla a já jsem udiveně zvedla obočí. Eve? Ta holka co byla první na přijímačkách? Dokonce i před „Šprtkou“? Jéjdamane. To si zase Ang našla kámošku… Když si ale všimla, že mám udiveně zvednuté obočí, pochopila.
„Katie, to je Eve, naše spolužačka, Eve, to je Katie, moje nejlepší kmoška,“ řekla Angie svým obvyklým pohodovým hlasem. Na tu, na můj vkus na pohled až moc pěknou holku jsem se křečovitě usmála. Když jsem se na ní podívala znovu, jen jsem si potvrdila svoje první dohmy. Opravdu byla moc pěkná, téměř dokonalý obličej, kterému dominovaly velké hnědé oči a kudrnaté a na první pohled husté a zdravé hnědé vlasy. Když jsem v rychlosti sjela pohledem po jejím oblečení, málem jsem nahlas zalapala po dechu. Na sobě měla krásné podzimní šatičky od Dolce Gabbany, který jsem viděla minulý týden v nejnovějším katalogu. Do toho měla přímo ukázkovou postavu. Šlehla jsem pohledem po Angie a pak jsem se znovu, usmála na Eve. Drž si své přátelé blízko a nepřátelé ještě blíž. Tahle holka se určitě zařadí mezi elitu a mně k tomu pomůže.
„Co teď máte?“ zeptala se zase s tím sladkým úsměvem.
Koukla jsem do rozvrhu, který jsem držela v ruce a odpověděla, že Zeměpis. „To já taky!“ radostí se jí rozzářily oči.
Společně jsme tedy šly na zemák a k mé „naprosté“ radosti i na španělštinu. Lidi, řeknu Vám, ta holka se snad nikdy nezastaví, jede jako flašinet. Teď jsme na cestě na parkoviště, protože Eve taky, stejně jako my, nechodí na obědy, a když se jí Ang zeptala, jestli nechce jet s námi, tak s úsměvem odpověděla, že má vlastní auto.
Sakra, ta cesta je snad nekonečná. Marně už asi deset minut přemýšlím, kde se ta holka vypíná.
Na můj vkus nám to sice trvalo strašně dlouho, ale nakonec se nám na to parkoviště podařilo dostat. Když jsme došli těsně před první č´řadu aut, Eve začala hrabat něco v tašce. Předpokládám, že asi klíče.
„Tak, ukaž nám ten svůj auťák,“ řekla jsem s úsměvem směrem k Eve. Málokterá holka tady dostane auto už v šestnácti. Ta se jen usmála a ukázala směrem za mě. Otočila jsem se tedy tím směrem, kam mířila její ruka a brada mi málem spadla až na asfalt. Přede mnou stálo křiklavě zelené a naprosto Ú-Ž-A-S-N-É porsche. Doufala jsem že si dělá legraci, ale když cvakla klíčema, které vyhrabala z tašky, a auto zablikalo, moje naděje se rozplynuly.
Než jsem však mohla ve svém uvažování pokračovat dál, už na nás troubilo Sydneyno černé Volvo. To už jsem jen v transu nastoupila na zadní sedadlo a nechala ubíhat cestu k Angiinému domu.
Tak doufám, že se Vám kapitola líbila a zanecháte komentář. :)
Peggy
Komentáře
:))
Evča :) | 27.05.2012
Zapomněla jsem Ti uplně napsat komentář...takže zase super :)) všecko ostatní jsem Ti řekla ve škole :) takže další kapitola?? :) :)
5ú5
Jáuja | 23.05.2012
A nejlepší na tom všem je, že už jsem u druhého dne :D Just continue!
Re: 5ú5
Peggy | 24.05.2012
Jde to opravdu pomalu, ale snažím se zlepšovat. :) A musím říct, že na mě, kapitoly přibívají opravdu rychle. :D