Tak dobře, nelíbí se mi, že musím napsat co se mi nelíbí :D a líbí se mi hlavně to jak je to všechno reálné hlavně s tou velikostí školy a tak. Taky se mi líbí ta část jak je ta sekretářka na ně milá. Doufám, že se z ní vyklube nějaká mrcha :D už se těšim na pokračování a ještě jednou promin, za tak dlouhe zpozdeni =)))
3. Kapitola
Ahoj lidi, tak jste mě komentováním moc potěšili. :) Obzvlášť jsem se nasmála, když jsem četla Jájin komentář, rozdělený na tři části. :D Nicméně podmínku tří komentářů jste splnili, takže tady je další kapča. :)
A teď ke každému individuálně. ;)
Jája: Děkují, jsem moc ráda, že se Ti líbí. :)* Jinak, jak jsi psala, že je Ti líto té "šprtky", tak já jsem si řekla, že už je dost těch knížek, kde příjde holka na novou školu, je hned všemi oblíbená a udělá oblíbenou i svoji kamárdku "outsiderku". Takže snad trošku změna od obvyklosti. ;)
Mája: Děkuji, moc si toho vážím a doufám, že zase zanecháš komentář. :)
Evča: Hlavně, že jsi ten koment napsala. :) Vždycky to člověku dodá odvahu a radost do dalšího psaní. :)
Pro všechny: Opět platí, že pro přidání tady musí být alespoň tři komenty (od různých lidí!!) ALE! Tentokrát vás požádám, abyste tam také napsali, co se Vám na povídce líbí a co ne. :) Moc mi to pomůže a doufám, že se zlepším. :)
A teď už nebudu zdržovat, takže přeji příjemné čtení.
Peggy
Zrovna jsme došli do jídelny, když zazvonilo. Najednou se na chodbách ozval strašný rachot. Než jsme se stačili vzpamatovat, Whiteová nám řekla, že zítra už jedeme podle normálního rozvrhu a dneska už končíme. To mě naopak příjemně překvapilo. Hned první den a končíme hned po první hodině. Než jsem ale mohla pokračovat v rozplývání se nad tím, jak je super že končíme tak brzo, tak na mě začala mluvit Angie.
„Pojď, půjdem rychle za sekretářkou, než se tam slezou všichni,“ řekla a táhla mě za ruku pryč z jídelny a do toho se nezapomínala dívat do plánku, abychom sekretářku vůbec našli. Zatímco jsme šly, většina lidí zapadla zpátky do tříd. Šli jsme v tichu, než jsme došli před dveře s nápisem: SEKRETÁŘKA.
Zaklepala jsem na dveře, a jakmile se ozvalo „dále“ vstoupily jsme s Ang dovnitř.
Za stolem seděla paní středního věku, která vypadala na první pohled velmi příjemně.
Pozdravily jsme a ona se na nás na oplátku mile usmála a pokynula nám hlavou.
„Přišli jste si pro rozvrhy, co holky?“ řekla a zase se mile usmála.
Obě, já i Angie jsme přikývly.
„Fabrayová a Garienzová,“ řekla jsem.
Ta si zatím jen s vševědoucím úsměvem pokývala hlavou a otevřela jeden z mnoha šuplíků za stolem. Chvíli se v něm přehrabovala, a potom vytáhla dva čtvercové papíry. Každé nám jeden podala a zase se nezapomněla usmát.
„Tady jsou vaše rozvrhy, máte tam vždy napsanou i učebnu a profesora,“ mluvila dál a prstem ukázala do Angieného rozvrhu.
Poděkovaly jsme teda a já už jsem se otočila k odchodu, když Ang spustila.
„Mohla bych prosím ještě poprosit o brožuru s mimoškolními aktivitami?“ zeptala se nesměle.
Na to sekretářka překvapeně zvedla obočí, ale pak se usmála a z jednoho ze svých šuplíků vytáhla tři různé papíry, které poté scvakla dohromady. S úsměvem jí je podala a potom si sedla zpátky za stůl.
To jsme s Angie braly jako znamení, že máme odejít, a tak jsme pozdravili a opustili místnost.
Když jsme vyšly na chodbu, nejspíš už byla přestávka, protože všude byla spousta lidí.
Oproti mojí bývalé škole to byla opravdu změna. Na základce jsem každého znala a tady? Je tady víc lidí než v polovině celého Del Mar. No to možná přeháním… Ale když to tak vezmu, tak tady chodí lidi i z jiných měst, takže takový rozdíl mezi polovinou města a školou tu nebude. Navíc je to dobrá škola.
„Kat, vnímáš?“ vytrhal mě ze zamyšlení Angienin hlas.
„Hmm, co?“ odpověděla jsem zmateně.
„Ptala jsem se, jestli už mám zavolat mamce, ať nás zaveze domů,“ zopakovala mi to Angie otráveně. No jo, v tomhle měla výhodu, její mamka je paní v domácnosti a tak pro ni může kdykoliv a kamkoliv přijet. U nich pracuje jen Angienin taťka. Ten pracuje ve firmě Rayova otce, WLS. Je tam manažer, a jelikož je to jedna z nejžádanějších stavebních firem v Kalifonii, se sídlem tady v Del Mar a pobočkami po celé Kalifornii mají peněz dost. Ano, my máme tady peněz dost, ale u mě pracují oba rodiče. Mamka je realitní agentka a taťka je šéfkuchař v jedné z místních restaurací v centru města.
„Jojo, už jí zavolej,“ řekla jsem směrem k Ang. Výhoda toho je, že vždycky jedu s Ang po škole nejprve k ní a domů chodím až odpoledne. Možná bych tam zůstávala i dýl, jenom abych se vyhla mým dvěma milovaným sourozencům, ale někdo se musí starat o Gonza. Zac na něho poslední dobou úplně kašle a pro Caroline je to i v jejím věku jenom plyšový mazlíček.
Zatímco Angie telefonovala, já jsem v duchu přemýšlela o tom, jestli se mi na tak velké škole vůbec podaří prosadit. Nesmýšlejte o mně špatně, nejsem ten typ holky, co pořád myslí jen na sebe.
No, možná jsem. Když se nad tím tak zamyslím, více či méně všechno co jsem dělala, jsem dělala pro sebe. Zpočátku jsem ani neuvažovala o tom, že bych měla jít na tuhle školu. Věděla jsem, že je tady mnohem více lidí, a že v Center School bych neměla žádný problém stát se populární a oblíbenou. Ale to, že jsem se nakonec rozhodla pro tuhle školu… Řekla jsem si, že pokud budu oblíbená a populární tady, tak potom už kdekoli.
„Mamka už je na cestě,“ řekla Ang směrem ke mně a já jsem na oplátku s úsměvem kývla, že chápu a začala jsem se přehrabovat v tašce, co jsem měla přes rameno, abych našla plánek.
„Co děláš?“ zeptala se mě udiveně má nejlepší kmoška, když viděla, že se něco marně snažím najít v tašce.
„No, jestli odtud trefíš ven bez plánku, máš můj neskonalý obdiv, ale já bloudit nehodlám,“ odpověděla jsem Ang se smíchem.
Ta pak jen s chápavým úsměvem pokývala hlavou a dál čekala, až najdu plánek školy, bezpochyby díky zákonu schválnosti někde úplně naspod tašky.
Konečně! Konečně jsem ho našla. Teda, dalo nám zabrat, než jsme našli, kde vůbec stojíme, ale když se nám to konečně povedlo, snadno už jsme si na minimapě ukázaly, kam musíme jít.
Když se nám konečně podařilo dojít na školní parkoviště, už tam čekala Sydney Garienzová, jak jinak, než za volantem svého černé Volva. Další typická věc na rodince Garienzových. Skoro nikdy a nikde je nemůžete vidět v jiném autě než Volvu. Pan Garienz má stříbrné a Sydney má černé.
„Ahoj holky, tak jaký byl první den?“ byla první věta, než stihla pokračovat, „ale… povíte mi to v autě,“ dořekla a kývla směrem k zadním dveřím auta.
Neviděla jsem žádný důvod, proč nesouhlasit, takže jsem si poslušně sedla na sedadlo a zamumlala „Ahoj Sydney.“ Sydney vždycky trvala na tom, abych jí tykala. Říkala, že když ji někdo v mojem věku říká „paní“ cítí se pak hrozně stará.
No, a zatímco Ang sdělovala svojí mamce své první dojmy z nové školy, já jsem se jen dívala z okýnka a snažila jsem se alespoň chvíli nemyslet.
Tak doufám, že se vám to líbilo a zanecháte komentář. :) Nezapomínejte taky hlasovat v anketách vlevo. ;)
Těším se na Vaše komenty :)
Peggy
Komentáře
Re: ten titulek me stve nechci ho porad vyplnovat! :D
Peggy | 12.05.2012
Děkuji :) Sanžím se to celé dělat co nejreálnější a zároveň co nejzajmavější. :) Sekretářka bude mít zpočátku jen takový vedlejší "štěk", ale časem se dočká větší "role". :) Ale, nebudu nic prozrazovat ani slibovat dopředu. :)
Nemusíš se vůbec omlouvat, takový komentář potěší kdykoli. Jinak, kapitola s největší pravděpodobností přibude už dnes, tři komenty jsou tady a tak nevidím důvod, proč to odkládat. :)
:))
Evča :) | 05.05.2012
Je to zase a zase super....Líbí se mi na tom všechno...ale nelíbí se mi to, že budu čekat na další kapitolu... :D ehmm a kdy už se tam objevím ? :D .....shrnutě :) pořád si stojím za tím, že tohle jednou vyjde jako kniha.... :) :) :)
Re: :))
Peggy | 09.05.2012
Děkuji :) Neumíš si představit, jak moc mě tvůj komentář těší :) A... dočkej času ... :)
