7. Kapitola

Zdravím, jsem tady s další kapitolou. Berte ji jako opožděný Vánoční dáreček. :) Jinak samozřejmě přeji krásné prožití Vánočních svátků a oslavení Nového roku. A vzhledem k tomu, že opět chodím o berlích, asi by nebylo od věci popřát vám všem do nového roku kromě tohho štěstí taky to zdraví. ;) :D

Teď už ke kapitole. Znovu bych ráda připomněla, že si trošku upravuji různé časy a události (jako například návvrat Jaimeho). :D

Lilly Potter ml.: Byla jsem si vědoma, že většina z vás bude chtít, aby Jaime byl s Brienne, ale to, že si bere Cedrin, přece neznamená, že Brienne úplně smažu. Asi to všechno bude ještě komplikované. A musím přiznat, že já Jaimeho miluju. :D

Eliza: Tak snad se ti tato kapitola bude líbit jako ta minulá. :) A Tywin... řekla bych, že se ještě uvidí. :D

Lily eN: Jsem ráda, že se tTi to líbí, snad to tak bude i nadále. :)

May: Děkuju za milá slova, povídku určitě hodlám dopsat! :)

Tauri: Děkuju za milá slova, vážím si tojo. :)

Arwen Undomiel: Mrzí mě, že si myslíš, že jsme to dokonila, ale snad to přeci jen nebude tak hrozné. :)

A na závěr bych vás ještě požádala, abyste zanechali komentář. Ono to vždycky potěší. :) :)

 

Seděla jsem na posteli ve svém pokoji a zírala do prázdna. Fae jsem ne-příliš hodným způsobem vyhodila z místnosti a strážím před svými dveřmi jsem zakázala kohokoli sem pouštět. Myšlenky mi víří hlavou rychlostí tak velkou, že je ani nestačím vnímat. Proč se to děje?

Ještě před rokem by mě nikdy na něco takového nenapadlo ani pomyslet. Já, žena bez jakéhokoli původu, neznalá společenského chování a mám být Lady Casterliovy skály. Nikdy jsem neměla matku a tak nemám tušení, jak to chodí ve světě žen. Ve světě manželek. Ve světě Lady. Přivřela jsem oči.

Králokat tímto také nebyl nadšen, ale z vlastní zkušenosti vím, že co jeho otec chce, tak taky dostane. Pokud jsem to dobře pochopila, jeho nejstarší syn se odmítl vzdát svého postu v Královské gardě a odejít do Casterliovy skály. Jeho otec mu řekl, že pokud udělá, co po něm žádá, postará se o to, aby jak Lord velitel mohl mít ženu a děti a propuštěn bude až po nějaké době, kdy se bude muset přemístit do Casterliovy skály. Pokud odmítne, bude z Královské gardy propuštěn, jeho rodina se jej zřekne a jemu nic nezůstane.

Znovu jsem si povzdechla. Tohle se mi přece musí zdát. Ale štěstí při mně tenkrát nestojí a já vím, že čelím holé realitě. A tak tady sedím, v dámských šatech, a snažím se před začátkem svatebního obřadu Sansy a Tyriona trochu uklidnit. Další věc, která mě tady uhodila přímo do obličeje. Se Sansou jsem od svého návratu ještě nedostala příležitost mluvit, ale věděla jsem, že toto manželství asi nebude dobrovolné. V duchu jsem ale děkovala zato, že to byl Tyrion, kterého jí Lord Tywin přidělil.

Věděla jsem, že obřad má za malou chvíli začít, ale i tak jsem se neuměla přimět postavit. O chvíli později, zrovna v momentě, kdy jsem se donutila zvednout, uslyšela jsem nepříjemný rozruch, který se odehrával před mými dveřmi. Za vidinou uklidnění těch naštvaných hlasů jsem došla směrem ke dveřím a otevřela je.

„Nezajímá mě, jestli si nepřeje být rušena. Já jsem její budoucí manžel a Lord velitel Královské gardy-“ hlas Sera Jaimeho se zastavil v momentě, kdy viděl, že jsem otevřela dveře svých komnat.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se a snažila se znít zdvořile. „Á, má drahá nastávající,“ řekl s notnou dávkou ironie a ušklíbl se. Bylo mi jasné, že tohle všechno pro něho bylo asi tak příjemné jako pro mě.

„Lorde veliteli,“ pozdravila jsem chladným hlasem a podívala se mu do obličeje. „Teď, když jsme se tady tak krásně sešli, mi určitě dovolíte doprovodit Lady Cedrin na svatbu, nebo ne?“ řekl a věnoval strážím významný pohled. Mně samotné se to nelíbilo. Od té doby co jsem jej přivezla do Králova přístaviště, jsem s ním nemluvila a moc se mi nechtělo s tím teď začínat. Ale moc na vybranou jsem neměla. Stráže ustoupily stranou a Ser Jaime ke mně natáhl ruku. „Pokud vás mohu poprosit, má Lady,“ řekl a já jsem se v duchu otřásla. To jak mluvil a to jak se tvářil, když se mnou mluvil, mě dohánělo k šílenství. Když už nic, za poslední měsíce jsem si zvykla na to, že se mnou všichni zacházeli s respektem. Vypadalo to ale, že část mého respektu se ztratila spolu s mými mužskými šaty.

„Když vás to potěší, Lorde veliteli,“ řekla jsem chladně a věnovala mu tvrdý pohled. On se ale opět jen ušklíbl a mi tak nezbývalo nic jiného než se v jeho doprovodu vydat na svatbu.

Nikdy předtím jsem se žádné takové události neúčastnila, a tak jsem neměla nejmenší tušení, co bych měla očekávat. Stála jsem po boku lorda Tywina a okolním věcem stěží věnovala pozornost. To jediné, co mi stále běhalo na mysl, byla myšlenka, že již za pár dní tady budu stát já.

Probudila jsme se až v okamžiku, když jsem si všimla, že král sebral stoličku, nachystanou pro Tyriona. Jen stěží jsme potlačovala znechucený výraz. Ten dětský královský spratek mi byl odporný. V duchu jsem uvažovala, jaké to asi bylo Sansu, když se musela přikrčit, aby jí Tyrion mohl dát plášť přes ramena. Bleskla jsem očima po svém nastávajícím. Stál vedle své sestry a svatbu svého bratra pozoroval s nečitelným výrazem.

***

Zanedlouho přišla na řadu hostina. Sansa a Tyrion byli usazeni v čele, Tyrellové po jejich levici a já, král, Cersei a lord Tywin po straně pravé. Jaime u stolu neseděl, neboť plnil své povinnosti lorda Velitele a člena královské gardy. Nelitovala jsem, že toto je má první oslava v životě. Nebylo zrovna o co stát. Já a Cersei jsme se úspěšně už několik týdnů ignorovaly a s lordem Tywinem jsem od našeho posledního rozhovoru prohodila sotva pár slov, a tak nějak jsme si nebyla jistá, jak bych se teď v jeho přítomnosti měla chovat.

Po chvíli jsem se zvedla a rozhodla se, že zkusím alespoň jednou v životě trochu rozšířit své sociální obzory. Číšníkovi, který šel kolem, jsem z tácku vzala sklenici s vínem a vydala se směrem k pár lannisterským vojákům, kteří na tuto událost byli pozvaní.  Už jen z toho důvodu, že jsem věděla, že po mé svatbě se jeden z nich bude radovat z mé pozice.

Šla jsem opatrně, neboť na chůzi v šatech až na zem jsme nebyla zvyklá a nechtěla jsem je polít vínem při první příležitosti. Když jsem přicházela, všimli si mě a lehce pokynuli hlavou. Když už nic, byli to aspoň jedni z mužů, o kterých jsem si myslela, že patří k té lepší „skvadře.“

„Ne, že by vám tyto šaty neslušely, má paní, ale musím říct, že k vám mi více seděl váš předchozí oděv,“ řekl jeden z nich. Ostatní zamumlali něco na souhlas a já jen lehce přikývla, neboť jsem si nebyla jistá, co odpovědět. „Žena, která vládne mečem, to je něco, co bych si dal říct,“ přitakal druhý, kterého jsem rozpoznala jako sera Harrolda, jednoho z těch, o kterém jsem věděl, že o něm lord Tywin uvažuje jako o mém nástupci. „Ale jen tak dlouho, dokud by nebyla lepší než ty,“ okřikl ho další a všichni včetně mě se zasmáli. Znovu jsem si upila z číše, a všimla jsem si, že mým společníkům poněkud uvízl smích na rtech a někteří se poněkud nervózně ošili. Došlo mi proč, když jsem svůj zrak pootočila lehce doleva. Tady stál, ve svém nablýskaném brnění, můj snoubenec.

„Vidím, že se mé budoucí ženě staráte o zábavu, pánové,“ řekl a každému z nich věnoval pohled. Nikdo z nich se neodvažoval odpovědět, a tak se rozhostilo poněkud trapné ticho. A vypadalo, to že Jaime se to snaží ještě zhoršit. „Doufám, že si užíváš hostinu, drahá, i když je mi s podivem, jakou společnost preferuješ před dámami ze dvora.“

„Zajisté, lorde Veliteli, a co se týče-“ zastavila jsem se uprostřed věty, neboť mě zarazilo královo zvolání, že je čas uvedení na lože. A vypadlo to, že nikomu z mé společnosti nevadí, že jsem větu nedořekla, neboť právě věnovali veškerou svou pozornost představení před sebou.

„Uvedení do manželského lože nebude,“ řekl Tyrion se zatnutými zuby. Já jsem nyní přebíhala očima mezi ním, králem a lordem Tywinem, který vypadal, že ho to zatím nevyvedlo z míry. „Ale bude, když to nařizuji,“ odvětil král.

To co mi ale vzalo dech, byla Tyrionova následná reakce. Vzal nůž, který ležel na stole, a zabodnul ho do stolu. V tu chvíli jsem úplně vypustila z hlavy své společníky a lehkým krokem zamířila k místu, kde seděl pobočník krále.

„Pak budeš píchat svou nevěstu dřevěným ptákem,“ procedil se zatnutými zuby Tyrion. To už se ze své židle postavil i lord Tywin. „Co jsi to řekl?“ zeptal se král tím svým odporným hlasem. To už jsem ale dorazila ke svému cíli. Nevěděla jsem, jak daleko to chce lord Tywin nechat zajít, ale pokud jsem mohla něco udělat, rozhodla jsem se to zkusit. „Můj pane…,“ řekla jsem a doufala, že to bude stačit. Lord Tywin, který mi do té doby nevěnoval pozornost, po mně bleskl pohledem a poté ho obrátil zpět, na teď už přímo ječícího Joffreyho. „Co – jsi – to – řekl?!“

„Myslím, že se obejdeme bez obřadu, výsosti. Jsem si jistý, že Tyrion nechtěl vyhrožovat králi.“ Lord pobočník vedle mě konečně promluvil a mně se poněkud ulevilo. V duchu jsem ale litovala Tyriona, když to vše prohlásil za špatný vtip.

Zanedlouho už značně opilý Tyrion i jeho mladá žena odcházeli z místnosti, bez doprovodu kohokoli dalšího. Rozhlédla jsem se po místnosti. Hrobové ticho, které do teď panovalo, se začalo pomalu rozpadat, když si všichni v místnosti začali vzájemně sdělovat své dojmy. Pohledem jsem se zastavila až na svém drahém budoucím nastávajícím. Ten mě, mně až nepříjemně pozorně pozoroval. Potřásla jsem hlavou. Nebudu se jím zabývat, dokud mi zbývá posledních pár dní svobody.

Chod v místnosti se pomalu vrátil do normálu. I bez svatebčanů tady stále bylo dostatek jídla i pití, a tak nikdo neměl důvod odcházet. Svůj pohled jsme upřela zpátky na víno ve své ruce. Ten nápoj mi sice nijak zvlášť nechutnal, ale musela jsem uznat, že jsem se po něm cítila trochu uvolněněji.

„Cedrin,“ ozval se mi za zády tvrdý hlas. Pomalu jsme se otočila a čelila muži, který v rukou držel otěže mého osudu. „Můj pane,“ odpověděla jsem a na znamení úcty sklonila hlavu. „Už jsi mluvila s mým synem?“ zeptal se a kývl směrem k Jaimeimu. Já jsem nasucho polkla. To, kam tato konverzace směřovala, se mi vůbec nelíbilo. „Jen velmi sporadicky, Lorde Tywine.“

Ten se jen ušklíbl. „Myslel bych, že zrovna vy dva si máte co říct. Oba zbláznění do máchání mečem, nechtějící se věnovat čemukoli jinému. Proto tady teď diskutujeme. Tvé povinnosti velitele mé armády převezme ser Harrold. Ty se počínaje zítřkem začneš učit číst, psát a všechny ostatní důležité věci, potřebné k tomu, abys mohla vést Casterliovu skálu.“

Musela jsem se držet, abych nenechala svou bradu spadnout na zem. Kdyby to byl kdokoli jiný, řekla bych, že si dělá legraci, ale on to zřejmě myslel vážně.

„Nic neříkej. Zítra v osm hodin ráno začíná tvá první hodina s učitelem,“ řekl a věnoval mi tvrdý pohled. „A varuji tě, chci slyšet jen to, že se svému vzdělání věnuješ každou svou minutu a zlepšuješ se. Je to jasné?“ Nevěděla jsem, co na to odpovědět, a tak jsme jen opatrně přikývla. „Dobře. Upřímně doufám, že si dokážeš udržet svou prozatím snesitelnou úroveň výsledků mých požadavků,“ řekl, otočil se, odešel a já v duchu přemítala, jestli mi nějakým svým zvláštním způsobem vyjádřil pochvalu. Znovu jsem potřásla hlavou a vypila zbytek vína, které mi zbylo ve sklenici. Zrovna jsem se chystala zajít si pro další, když mi nějaká ruka nabídla plnou sklenici. Zvedla jsem oči a svému společníkovi věnovala lehký úsměv. Když už nic, Loras Tyrell byl jeden z mála lidí, se kterými jsem byla v Králově přístavišti schopna vést uvolněnou konverzaci.

„Tak jsem slyšel, z nás snad budou příbuzní,“ řekl a usmál se. „Bohužel,“ odpověděla jsem, a s vděčností přijala sklenici, kterou mi nabízel. Slyšela jsem o tom, že se chystá manželství mezi ním a Cersei. Pokud se nemýlím, tak to z nás po obou svatbách udělá švagry. „Netušil jsem, že máš zálusk na Králokata,“ řekl vážně. Já jsem na něj nejprve tiše koukala a potom jsme se oba zasmáli. Oba jsme věděli, že tento můj sňatek je stejně dobrovolný jako ten jeho. „Teď vážně. Kdybys něco potřebovala, já anebo má sestra rádi pomůžeme. Je příjemné mít tady někoho, s kým se dá konverzovat. I když je to ovečka Tywina Lannistera,“ řekl, mrkl na mě a s úsměvem odešel. Já se taky sama pro sebe usmála. Ano, opravdu je to příjemné.

Jak to ale vypadalo, Bohové dnes večer nebyli na mé straně a mě poctil svou návštěvou další člověk. A paradoxně ten, se kterým jsme si přála mluvit nejméně. „Řekni mi,“ začal ser Jaime, „je pravda co jsem slyšel?“  nechápavě jsem se na něj podívala. „Nevím, o čem mluvíte, sere Jaime,“ odvětila jsem a doufala v co nejrychlejší konec této konverzace. Chtěla jsem se otočit a odejít, ale zatarasil mi cestu. „Tak se na to podíváme,“ začal znovu, „kolují zvěsti, že z tebe a mladého Tyrella se stali velcí přátelé. Možná snad víc než přátelé,“ řekl a pootočil hlavu lehce na stranu. Mně toto vyjádření ale přišlo směšné. Já a ser Loras jsme spolu sice několikrát mluvili, rozhodně bych to ale nenazývala ničím, co by jen krapet přesahovalo rámec jakéhosi křehkého druhu přátelství. Už jsem se chystala něco namítnout, když ser Jaime znovu promluvil.

„Já si to ale nemyslím,“ řekl a tentokrát úplně ztišil svůj hlas a naklonil se blíž ke mně. „Ve skutečnosti si myslím, že je to úplně jinak. Řekni mi, jaké to je, být zasnoubená s mužem, když miluješ jeho otce?“

• Úvodní stránka
• O nás
• Novinky
• Pán Prstenů Stín nad Středozemí
• Síla moci
  • 1. Kapitola
  • 2. Kapitola
  • 3. Kapitola
  • 4. Kapitola
  • 5. Kapitola
  • 6. Kapitola
  • 7. Kapitola
• Všude a nikde
• Kontakt
• Napište nám
• Fotogalerie
• Kniha návštěv
• Moje povídky

Vyhledávání

Peggy

pe.ggy@email.cz