Tak to co si o Cedrin myslí královna mě docela překvapilo :D Opět skvělá kapitola :3 Musím říct, že se mi moc často nestává, že bych byla nějak extra nedočkavá ohledně toho, jak nějaký příběh bude pokračovat a teď se u tohohle chvěji nedočkavostí :D Doufám, že přibude další kapitola zase co nejdřív :3
4. Kapitola
A další kapitola! Please read and review! :) :)
Kráčela jsem hradem vedle Fae, když nás zastavila nějaká žena.
„Paní, Lord Tywin, vás žádá, abyste se k němu připojila na oběd,“ řekla.
„Hned?“ zeptala jsem se a snažila se zakrýt radost, jakou mi to udělalo.
„Bylo mi řečeno, abych vás našla a požádala o vaši přítomnost. A bylo mi řečeno, že to mám udělat okamžitě,“ odpověděla žena.
„Dobrá tedy,“ řekla jsem a otočila se k Fae, „zjisti mi všechno, co můžeš, o té komorné od Lady Sansi.“
A s tímto jsem se otočila a následovala ženu k Pobočníkovi krále. Šli jsme poměrně dlouho, jako bychom museli projít skrz celý hrad, než jsme došli před dveře od komnat Pobočníka krále. Žena, která mě sem dovedla, se lehce uklonila a spěšně odešla. Já jsem se mezitím zhluboka nadechla, zaklepala na dveře a opatrně vešla dovnitř.
Jakmile jsem vešla, Lord Tywin zvedl hlavu od papíru, na který právě něco psal. Než jsem se stihla zeptat co to je, podával mi jiný papír, zřejmě něco, co mu přišlo a na co zřejmě právě psal odpověď.
„Čti,“ řekl, odložil brk a se zájmem se na mě podíval. Podívala jsem se na papír v mé ruce. To co na něm bylo napsané, pro mě vypadalo jako klikyháky.
„Můj pane, já…“ nevěděla jsem, jak to mám říct, „na Zdi si nikdo nemyslel, že čtení je potřebná dovednost,“ řekla jsem a doufala, že to pochopí. On jen nadzvedl obočí.
„Roose Bolton zabral Harrenov,“ bylo jediné, co řekl a k mé neznalosti čtení se vůbec nevyjadřoval. Teď jsem obočí nadzvedla já. Věděla jsem, že je to jeden ze Starských vazalů, ale nevěděla jsem, proč to můj lord tak řeší. Stejně přece čekal, že ho Stark zabere. V tom mi to docvaklo.
„Je s ním Robb Stark?“ zeptala jsem se a doufala jsem, že mířím správným směrem. „Jsi chytrá. A ne, Robb Stark s ním není,“ řekl a nastalo ticho.
To přerušil Lord Tywin, když se zvedl ze židle, na které seděl a přešel k velkému jídelnímu stolu uprostřed místnosti.
„Bylas u toho Starkového děvčete?“ zeptal se se zájmem, usadil se v čele stolu a pokynul mi, abych si také sedla.
„Ano, můj pane,“ odpověděla jsem poslušně. „A?“ zeptal se a podíval se na mě. A tak jsem spustila.
„Zdá se, že Lord Tyrion jí tam poslal komornou, o které se domníval, že by si se Sansou mohla rozumět,“ řekla jsem a byla jsem více, než zvědavá, jak bude reagovat, až se dozví, že je do toho namočený i jeho syn. A nemýlila jsem se, Tywin, který se zrovna natahoval pro pohár, stáhl svou ruku zpátky a podíval se na mě ne-zrovna příjemným pohledem.
„Můj syn,“ řekl a odmlčel se, „sehnal Sanse Stark přítelkyni?
„Vše tomu nasvědčuje,“ přikývla jsem.
„Proč?“
„Při vší úctě, můj pane, z toho co mi ta dívka řekla, se k ní váš vnuk nechoval zrovna jako gentleman. Dokonce se zmínila, že se jí váš syn zastal. Zřejmě chtěl mít jistotu, že alespoň jeden člověk v Králově přístavišti se k ní bude chovat se špetkou úcty,“ řekla jsem a doufala, že jsem proti králi nepoužila příliš silná slova.
„Pravda. Má dcera s tím klukem udělala něco neomluvitelného. Ještě chvíli a budeme tady mít druhého šíleného krále,“ řekl a nalil sobě i mne do poháru trochu vína. Poté dovnitř vstoupily ženy a nesly podnosy s jídlem. Něco položily před Lorda Tywina a něco přede mne. Potom Tywin mávl rukou a všichni byli hned pryč.
Já jsem nevěděla, co na to mám odpovědět.
„Dobrou chuť,“ popřál mi po chvíli ticha a začal pomalu jíst. Já jsem si také opatrně vzala do ruky vidličku a nůž a snažila se působit alespoň trochu vznešeně, neboť můj Lord vždy i jedl s grácií.
Během jídla bylo ticho, a jakmile jsme dojedli, hned se objevily dvě ženy, které vše odnesly, a v místnosti bylo opět ticho. Jelikož jsem to už nemohla vydržet, promluvila jsem.
„Můj pane,“ začala jsem a vůbec jsem nevěděla, jak mám pokračovat. Ale zkusila jsem to. „Chtěla jsem vám poděkovat za vše, co jste pro mě udělal.“ Tak, a je to. S opatrností jsem zvedla zrak a podívala se něj. Vypadal lehce překvapeně.
„Není zač,“ řekl a upil trochu svého vína, „nicméně jsem rád, že to slyším.“ Opatrně jsem se usmála. Nakonec to nebylo tak strašné.
„Teď mi řekni. Co mám udělat s tím klukem?“ řekl a tázavě se na mě podíval. Nevěděla jsem, co na to mám odpovědět. „Těžko říct, můj pane,“ začala jsem, „nyní je to nejmocnější muž v Západozemí.“
Můj Lord se na mě zvláštně podíval. „Myslíš, že je to nejmocnější muž Západozemí?“ zeptal se.
„Na hlavě nosí korunu,“ řekla jsem.
„Koruna není to, co člověku dává moc,“ odpověděl tvrdě.
„A co je to, můj pane?“ zeptala jsem se opatrně.
„Bohatství,“ začal a poté se na mě divně podíval, „a armáda.“ Na to jsem se zatvářila překvapeně já. Ale on ještě neskončil. „Což je také jeden z důvodů, proč si tě držím na své straně. Já mám bohatství a ty jsi prokázala velmi pěknou schopnost, co se vládnutí nad armádními muži týče. Musím toho kluka zpacifikovat a jeho matku taky, bude-li to třeba.“
Nějak jsem nechápala, kam tím míří. „Můj pane-“ nestihla jsem to doříct, neboť mi skočil do řeči.
„Potřebuji, abys dělala, co ti řeknu já, ne Cersei nebo Joffrey,“ začal a já jsem byla překvapená, že je přede mnou nazval takto, „a to i v případě, že se ti budou stavět do cesty.“ Podívala jsem se na něj zmateným pohledem. Řekl právě, že když to bude nutné, mám jim odporovat? Nejspíše ano. Stejně bych radši poslouchala jeho, než ty dva.
„Můžete se spolehnout,“ řekla jsem a pro jednou jsem vynechala oslovení. Jemu to, ale zdá se, nevadilo.
„Vím, že ano,“ řekl a mě to neuvěřitelně potěšilo a vytvořilo mi to na tváři upřímný úsměv.
Lord Tywin se poté zvedl od stolu a já jsem následovala jeho příkladu. „Každý den touto dobou tě tady očekávám na oběd. Chci slyšet všechno. Snaž se sehnat co nejvíce spolehlivých informací. O všem,“ řekl a poslední větu obzvlášť zdůraznil. Jen jsem se uklonila a chystala se otevřít dveře, když se otevřely samy. Za nimi stál zvláštní člověk. Jeho hlava byla stejná, jako každého dospělého člověka, ale jeho nohy byly neuvěřitelně malé. Byl to druhý syn Tywiny Lannistera. Tyrion Lannister.
Když mě uviděl, zatvářil se nanejvýš překvapeně. Blikl pohledem po svém otci a pak zpátky na mě.
Potom se vzpamatoval. „Má paní, dovolte, abych se vám představil. Tyrion Lannister,“ řekl a mírně se uklonil. Lehce jsem se usmála. Určitě pobral více vychování, než jeho synovec. „Cedrin,“ řekla jsem a také se mírně poklonila. Lord Tywin ale vkročil mezi nás. „Tak jste se poznali. Cedrin, můžeš jít. A ty,“ řekl a podíval se na svého syna, „pojď dovnitř.“ Naposledy jsem se na oba podívala a udělala ještě jednu věc. Normálně bych si to nedovolila, ale dnes… lehce jsem se na svého Lorda usmála, uklonila se a potom odešla.
* * *
Takto to šlo ještě několik dní. Ráno jsem různě chodila, navštívila Sansu nebo se jen tak bezúčelně procházela a sháněla užitečné informace. Poté jsem šla na oběd s Lordem Lannisterem a podala mu hlášení o všem, co jsem věděla. A odpoledne jsem plnila své povinnosti Velitele. Mohlo to znít jako stereotyp, ale já jsem si Královo přístaviště zamilovala. Měla jsem tady vše, co jsem potřebovala.
Jednou, když jsem byla na cestě z oběda s Pobočníkem krále, zastavila mě královna.
„Podívejme se, samotná Velitelka,“ řekla s falešným úsměvem na rtech a podívala se na svých pět strážných. „Vaše Výsosti,“ řekla jsem zdvořile a uklonila se. „Nech si ty zdvořilosti,“ řekla a ta tam byl její úsměv. Zatvářila jsem se poměrně zmateně a ona udělala pár kroků, až stála přímo u mě. Naklonila se ke mně a mrazivým hlasem řekla: „Drž se od mého otce dál.“
Věděla jsem, že něco takového přijde a tak jsem nebyla moc překvapená.
„A co mi uděláte, Výsosti?“ zeptala jsem se drze. To ji zaskočilo. Něco takového nečekala.
„Dej si pozor…“ nedořekla větu. Ale já jsem to nehodlala nechat jen tak.
„Na co?“ zeptala jsem se a úšklebek mi hrál na rtech. To už na ni bylo moc.
„Stráže!“ zvolala a muži se ke mně okamžitě začali přibližovat.
„Držte se zpátky!“ řekla jsem a muži se okamžitě zastavili na místě. Za těch pár dní jsem si všechny členy Městské hlídky, vyjma té Královské, podřídila. Nic si proti mně nedovolili. A v můj prospěch hrálo i to, že již každý věděl, že se těším přízni Pobočníka krále.
Královna na ně jen nevěřícně koukala. „Neslyšeli jste? Jsem vaše královna-“ nemohla to doříct, neboť jsem ji skočila do řeči.
„Problém je,“ začala jsem a na chvíli se odmlčela, „že koruna ti moc nedává. A v moci je síla.“
Sledovala jsem, jak najednou nemá co říct. To mi dodalo pocit uspokojení. Lehce jsem se uklonila a hrdě odešla do svých komnat. Věděla jsem, že si hned při první příležitosti půjde stěžovat otci, ale to mi nevadilo. Pomalu ale jistě jsem si začala uvědomovat, že já z Tywina Lannistera strach mít nemusím.
Došla jsem do svých komnat a až tam mi došlo, co jsem právě udělala. Nezbývalo mi nic, než doufat, že to nepotáhne ke králi. S tím bych nic neudělala. Moje naděje a nevěřila bych, že to někdy řeknu, byla, že si půjde stěžovat za Tywinem Lannisterem.
Stála jsem u zrcadla, dívala se na sebe a přemýšlela. Za poslední dny, se ke mně Lord Tywin choval ještě lépe, než obvykle. A to jsem mu ještě dnes neřekla novinky. Mé myšlenkové pochody narušila až Fae, která vešla do místnosti.
„Má paní, Lord Tywin vyžaduje vaši přítomnost na setkání Malé rady,“ řekla. Poděkovala jsem jí a vyšla z místnosti. Dnes bylo první setkání a já jsem opravdu zvědavá, jak to bude probíhat.
Vešla jsem do místnosti, kde se měla konat rada. Tam už u velkého stolu, kromě lordy Tywina, sedícího v čele, seděl také Petyr Baeliš, Varys a Pycelle. Lord Tyrion zatím stál opodál. Prošla jsem až k nim a sedla si na místo po pravici Králova pobočníka. V momentě, kdy jsem to udělala, do místnosti vešla královna. Když viděla, že poslední místo je až na druhém konci od jejího otce, vzala židli do rukou a obešla s ní celý stůl. Zastavila se až u mě. Podívala se na mne a na ni se naopak dívali všichni v místnosti. Po kratičké chvíli však svou židli posunula ještě o kousek, jelikož se zřejmě spokojila s místem po mé pravici. Lord Tyrion si ze své starší sestry zřejmě vzal příklad a přešel k poslední židli, která se zbyla. Chtěla jsem se zvednout a trochu mu pomoct, neboť si získal mé sympatie tím, jak se snažil dávat pozor na Sansu, která mi zatím velmi přirostla k srdci, ale v momentě, kdy jsem se pohnula, Lord Tywin, sedící po mé levici to zřejmě vytušil a zarazil mě prudkým chycením za předloktí. Podívala jsem se na něj a viděla, že s očekáváním hledí na svého syna. Opřela jsem se tedy zpátky o opěradlo mé židle a sledovala, jak malý muž táhne židli ke druhému čelu stolu.
„Důvěrné. Pěkný stůl. A lepší židle než ve staré komnatě malé rady. Prakticky blízko k tvým vlastním komnatám. To se mi líbí,“ komentoval to Tyrion. Můj Lord na to nijak nereagoval. Přejel nás všechny pohledem a pak se otočil na Varyse.
„Co nového o Jamiem?“ zeptal se. Najednou nastalo ticho. Nikdo nechtěl promluvit a já jsem nechtěla být první a ještě s nepotvrzenou informací.
„Dvacet tisíc nemytých seveřanů vědělo o jeho útěku už týdny. Ty dohromady kontroluješ víc špehů a informátorů než zbytek světa dohromady. Chceš mi říct, že žádný z nich nemá tušení, kde je?“ zeptal se a opět z něho šel trochu strach.
„Snažíme se, můj pane,“ odpověděl opatrně Varys.
„Snažte se víc!“ zvýšil hlas Pobočník.
Věděla jsem, že teď už promluvit musím. „Můj pane,“ řekla jsem a sledovala, jak ke mně stočil zrak, „mám nepotvrzenou informaci, že se nachází ve společnosti Brienne z Tarthu.“ Jeho výraz se změnil a na mě teď upírali zrak všichni přítomní. „Snaž se zjistit víc,“ odpověděl mi můj Lord. Přikývla jsme na znamení souhlasu.
„Co dalšího máme?“ zeptal se a tenkrát byl Varys úspěšnější. Řekl mu o Robbu Starkovi a o zabrání Harrenova. To už ale Tywin věděl. Pak se do hovoru zapojil i Baeliš a do diskuze se dostala i Lysa Arryn. A nakonec jmenoval Tyriona správcem pokladny. Když už rada skončila, a všichni odcházeli, Lord Tywin si mě ještě zavolal. Ale když jsem zůstala já, zřejmě se zachtělo zůstat i královně.
„Otče, také s tebou potřebuji mluvit,“ oznámila mu a vrhla na mne významný pohled. „Tak mluv,“ vyzval ji její otec. V duchu jsem se usmála. Třeba to vůbec nedopadne tak špatně.
„Nejsem si jista, zda je vhodné, aby Velitelkou byla žena,“ řekla. Její otec se nejprve podíval na ni, potom na mě a následně zpátky na svou dceru. „A máš pro to nějaký důvod?“ zeptal se.
„Nemyslím, že dokáže dosáhnout u mužů takového respektu jako muž,“ řekla vážně a při posledním slově se na mě významně podívala. Já jsem naopak svůj pohled stočila na jediného v muže v místnosti a čekala jsem na jeho reakci. V duchu jsem doufala, že má dnešní informace o Jamiem mi teď příjde vhod.
„Má jako Velitelka více respektu, než ty jako královna,“ odpověděl tvrdě. Já jsem jen zírala. Toto jsem nečekala. A nečekala to, zdá se ani královna, jelikož úplně vybuchla. „To, že ti zahřívá postel, ještě neznamená, že-“ nedořekla to, neboť ji na tváři přistála facka od jejího otce. Já jsem to jen vyjeveně sledovala. Opravdu to udělal? V místnosti panovalo ticho. Královna se držela za tvář. Lord Tywin se poté otočil na mě. „Dořešíme to zítra. Teď běž,“ řekl. Kývla jsem hlavou, lehce se uklonila a rychle vyšla z místnosti, nechávajíc tam rozzuřeného Tywina Lannistera s jeho dcerou o samotě.
Kráčela jsem přímo do svých komnat. Když jsem došla až ke svým dveřím, otočila se na stráže před mými dveřmi. „Najděte mi Fae,“ řekla jsem jim roztřeseným hlasem. Jeden z nich se uklonil a někam odešel. Já jsem mezitím vešla do místnosti a posadila se na židli. Poté jsem znovu vstala, neboť jsem nedokázala vydržet v klidu. Sundala jsem si z ramen plášť a vzala si do ruky ovoce, které bylo připraveno na stole. O chvíli později už se ozvalo zaklepání na dveře a dovnitř vstoupila má komorná.
„Má paní,“ řekla a uklonila se. Já už jsem toho měla dost.
„Cedrin,“ bylo jediné, co jsem řekla.
„Prosím?“ nechápala stále. Podívala jsem se na ní. „Jsem Cedrin. Nepřeji si, aby si mne nadále oslovovala má paní. Alespoň v soukromí ne.“ Nejsem tvá paní, dodala jsem v duchu.
„Přála sis mne vidět, Cedrin?“ zeptala se a konec řekla naprosto roztřeseným hlasem. „Ano,“ zašeptala jsem. „Posaď se,“ řekla jsem jí. Poslechla a sedla si vedle mne. „Zjistila už jsi něco, o té komorné od Sansi?“
„Ano. Ale ne mnoho. Ale vypadá to, že jí na Lady Sanse opravdu záleží,“ odpověděla a já si všimla, že se vyhýbá oslovení mě jménem. Přikývla jsem. Právě teď mě to moc nezajímalo.
„To není to, proč sis mě sem zavolala, že?“ zeptala se. Lehce jsem se na ni usmála. Byla všímavá.
„Ne, to ne,“ zašeptal jsem a sklopila pohled. „Řekni mi,“ řekla jsem a podívala se na ni, „můžu ti věřit?“
Nevypadalo to, že bych ji tou otázkou urazila. „Ano,“ zašeptala. Já jsem se zavřenýma očima kývla. Tak fajn. Převyprávěla jsem jí, co se událo po dnešním setkání malé rady. Nejvíce mne ale zaujala její reakce. „ A je to pravda?“ zeptala se opatrně. Já jsem na ni chvíli koukala, než mi došlo, o čem mluví. Když viděla můj pohled, zřejmě jí došlo, že je to absurdní. „Omlouvám se, já jen…“ nedořekla.
„Já jen co?“ zeptala jsem se tvrdě a podívala se na ni.
„Slyšela jsem ostatní komorné, jak se baví, že se Lord Tywin k nikomu nechová jako k vám, má paní. A že s vámi tráví nejvíce času. A že královna by nerada měla novou nevlastní matku,“ poslední větu už téměř šeptala. Já jsem na ni nevěřícně zírala. Zaznamenala jsem, že mě opět oslovila formálně, ale moc jsem to neřešila. Tohle si ostatní myslí? Tohle je to, co králově tak vadí? U všech Sedmi… toto nemůže dopadnout dobře.