Úžasná kapitola :3 Jsem napnutá, co se bude dít dál :)
3. Kapitola
Tak, je tady další kapitola. Upřímě, nad touto kapitolou jsme strávila docela dlouhou dobu. Snažím se z Cedrin NEudělat Mary Sue. tak mi prosím v komentářích sdělte, zda se mi to, alespoň trochu povedlo. :D -_-
LOL: Děkuju! Doufám, že se Ti bude líbit i tato. :)
KV s.r.o: Aááá nééé!! :D Já jsem četla jen první knihu a ve zbytku jsem odkázaná na seriál, takže nevím, co se s ním stane (i když teď už asi jo) :D :D Já doufám, že v následujích kapitolách už to té obyčejnosti pozbude. :) A co týče Tywina Lannistera - naprosto souhlasím! :3
Eliza: :D Já povídky na téma Got také moc nečtu, neboť jsem (na českých stránkách) na žádné nenarazila. -_- :D :D A u Tywina mám jasno - jedna z mých nejoblíbenějších postav! :D
Oháněla jsem se mečem, jak nejlépe jsem uměla. V tuto chvíli jsem vůbec nepřemýšlela. Jednala jsem naprosto instinktivně, tak, jak mě na Zdi učili. Všechny tyto pohyby jsem měla vštípené tak hluboko uvnitř, že jsem si v danou chvíli téměř nepřišla jako člověk. Když vám rodiče něco již od malička vštěpují do hlavy, stane se to vaší součástí. Já jsem rodiče neměla, alespoň ne opravdové. Mými rodiči byli muži z hlídky. A ti mi do hlavy vštěpovali jedinou věc. Nepřítele nikdy nešetři. Neměj slitování. To je to, co mě dostalo tam, kde jsem. To je to, díky čemu jsem vždy přežila.
Mnoho kluků, kteří byli nuceni připojit se k Noční hlídce, zemřelo z jediného důvodu. Nepochopili jednu věc. Nepochopili, že nesmí mít slitování. Nesmějí zaváhat. Jakmile dáte nepříteli jednu šanci, na krátký okamžik zaváháte, je to váš poslední okamžik.
Ve své pravé ruce jsem měla meč, který jsem dostala od Tywina Lannistera a v levé jsem držela Amantovi otěže. Nepočítala jsem, kolik lidí jsem zabila. Netrápila jsem se tím. Už ne. Pochopila jsem, že buď zabiju, nebo budu zabita.
Snažila jsem se alespoň trošku zorientovat. Hledala jsem bílého koně. V celé armádě byli jen tři. Můj, Lorase Tyrella a Tywina Lannistera. Já jsem potřebovala najít Tywina. Po krátké chvilce jsem jednoho uviděla. Nebyla jsem si jistá, jestli je to kůň mého Lorda nebo ne. Pobídla jsem Amanta směrem k němu a cestou se oháněla mečem. Ještě, než jsem dojela až k němu, poznala jsem, že je to ten, kterého jsem hledala. A vypadalo to, že mne také poznal.
Mezi tím, jak jsme se kolem sebe oba oháněli, mi dal pokyn: „Najdi Cersei. A snaž se ji najít dřív, než se to povede Stannisi Baratheonovi.“ Přikývla jsem. Trhla jsem s otěžemi, otočila Amanta a prudce ho pobídla. Už jsem se neobtěžovala se sekáním lidí kolem sebe. Při rychlosti, jakou jsem jela, mi stejně nemohli nic udělat. Neměla jsme tušení, kam mám jet. Jela jsem přes cesty směrem k hradu.
Cválala jsem směrem k hradu. Neznala jsem cestu, ale předpokládala jsem, že cestou po hlavní ulici tam dojedu. V tom se mi někdo postavil do cesty. Bylo to šest vojáků, o nichž jsem předpokládala, že patří k Stannisi Baratheonovi. Jelikož jsem již byla celá špinavá a vlasy jsem měla sepnuté tak, aby mi nepadaly do obličeje, vypadali, že si ani nevšimli, že jsem žena.
„Helemese, tady máme nějakého velitele,“ řekl ten nejblíže ke mně, když si všiml mého bílého koně.
„No, možná bychom ho mohli přivést k našemu veliteli, ať se seznámí,“ přidal svůj návrh druhý a rázem všichni tasili své meče. Já jsem si v duchu povzdechla. Ono se prostě nic nemůže obejít bez komplikací. Ze hřbetu koně jsem neměla šanci ubránit se šesti mužům. Sesedla jsem tedy z Amanta a sledovala, jak někam odklusal. Tasila jsem meč a v tom okamžiku už se na mě řítili dva muži. A ve mně se zase probudily mé instinkty. Nemyslela jsem. V tuto chvíli se ze mě stal zabiják. Bylo to prosté. Vyhnout se meči, seknout, blokovat a probodnout. Šlo to hladce. Zabila jsem je všechny, nebo jsem si to alespoň myslela až do chvíle, než mě někdo zezadu popadl a strčil mi meč přímo ke krku.
„To je zvláštní,“ začal ten člověk potichu hrubým hlasem, „nevěděl jsem, že už bojují i ženy. Co teď s tebou? Zabila jsi mé přátelé. Nejspíše ti připravím stejný osud. Ale nejprve tě pořádně potrápím…“ nechal větu odeznět do ztracena a já jsem si v duchu zanaříkala. Kde se tady sakra vzal? Než jsem ale stihla dokončit své myšlenkové pochody, sevření muže zničehonic povolilo. Využila jsem toho, rychle jsem se mu vysmekla, zprudka jsem se otočila a vrazila mu svůj meč do břicha. Ale nebyla to má rána, která toho muže zabila. Jakmile totiž padl k zemi, všimla jsem si Lorase Tyrella, stojím za ním a s mečem od krve.
„Děkuji,“ řekla jsem upřímně. Ať už mi při našem prvním setkání přišel jakýkoli, právě mi zachránil život. „Rádo se stalo,“ odpověděl a při tom mi lehce pokývl hlavou. Já jsem poté zaostřila svůj zrak dál za jeho záda a všimla jsem si dvou bílých koní bez jezdců a tuctu dalších vojáků na koních.
„Musíme na hrad,“ řekla jsem rozhodně. Loras přikývl a rozeběhl se ke koním. Já jsem se vydala za ním a za chvíli už jsem seděla zpátky na Amantově hřbetě. Za krátký okamžik již směrem ke hradu cválalo dvanáct koní, vedeno dvěma běloušemi.
Jelikož jsem nevěděla, kam mám jet, držela jsem se Lorase Tyrella. Po chvíli již jsme stáli před velkými vraty. Sesedli jsme z koní a já s Lorasem, následováni zbytkem mužů, jsme je rozrazili a vkročili dovnitř.
Tam se mi naskytl pohled na krásnou ženu, sedící na trůně s malým chlapcem na klíně. Když nás spatřila, okamžitě se postavila a v její tváři se zračil děs.
Postavila jsem se vedle Lorase, který si sundal přilbu. Jakmile si však královna všimla, že se jedná o Lorase Tyrella a ne o Stannise Baratheona, strach v její tváři byl nahrazen zmateností. Chvíli bylo ticho a najednou jsem periferním zrakem viděla, jak se vojáci za mnou rozestupují a někdo sem kráčí. Během chvilky mi došlo, o koho se jedná a sama jsem ukročila kousek stranou.
„Otec,“ bylo jediné slovo, vycházející z královniných rtů. Přesně v tom okamžiku kolem mě prošel Tywin Lannister ve svém typickém brnění s červenou šerpou přes hruď.
„Bitva skončila. Vyhráli jsme!“
* * *
Uběhl už den od doby, co jsme dorazili. Já teď ležím ve svých komnatách a přemýšlím nad tím, co se událo. Zvláštní, ještě před rokem bych nevěřila, že je něco takového v mém životě vůbec možné. Začalo to tím, že mého lorda jmenovali Pobočníkem krále. Já jsem u toho zrovna nebyla, neboť jsem dostala za úkol zjistit naše ztráty a podívat se, jak jsou na tom ranění.
Později, zrovna když jsem ho hledala, jsem ho jako nezavolanou uviděla přímo před sebou. Vydala jsem se přímo k němu a spatřila, že kromě něho tam je ještě královna a mladý kluk.
„Můj pane, vše potřebné je vyřízeno,“ řekla jsem, jakmile jsem k nim dorazila. Poté jsem svůj zrak přesunula na královnu. „Vaše Výsosti,“ řekla jsem směrem k ženě a lehce se hlavou uklonila. Poté jsem svůj zrak přesunula na toho kluka. Jakmile jsem se na něj podívala, vyschlo mi v krku. Na hlavě měl korunu. To znamená, že to je Joffrey Baratheon, vnuk Tywina a král Západozemí. Díval se na mě naprosto znechuceným pohledem. Rychle jsem hodlala napravit svou chybu. „Vaše Výsosti,“ řekla jsem a předvedla stejnou úklonu jako u královny. Ale krále to, zdá se, neuspokojilo.
Nejprve se nevěřícně podíval na svého děda a poté na mě. „Co za druh ženy si dovoluje projevit svému králi tak málo úcty?“ zeptal se. „Na kolena!“ řekl směrem ke mně potichu, ale ostře. Já jsem se nechápavě podívala na svého Lorda. Než jsem se ale ve své zmatenosti stihla nadát, znovu na mě promluvil: „Copak jsi neslyšela? Víš jaký je trest pro neprojevení úcty králi?“
„Jsem si jist, že Jeho Výsost promine toto porušení kázně osobě, která vedla armádu proti Stannisi Baratheonovi, zatímco Jeho Výsost král a celé Královo přístaviště byli v obležení,“ řekl Tywin Lannister ještě před tím, než jsem stihla jakkoli zareagovat.
V momentě, kdy to dořekl, král i královna se na něj nejprve udiveně podívali a pak stočili svůj pohled zpátky ke mně. „Žena?“ zeptal se opět král a podíval se na Tywina.
„Myslím, že král nepotřebuje ujištění v zcela očividných věcech,“ odpověděl opět s klidem můj Lord.
Královna, která to mezitím vše tiše sledovala a tikala očima po všech z nás, poprvé promluvila. „Takovýto čin nesmí zůstat nedoceněn,“ řekla až příliš mile. „Jak se jmenuješ?“ zeptala se se zájmem.
„Cedrin, Vaše Výsosti,“ odpověděla jsem poslušně. „A rod?“ vyptávala se dál. Ale než jsem stihla odpovědět, Lord Lannister mě opět předběhl.
„Cedrin se vzdala svého rodu a přísahala mi svou loajalitu,“ a tím jakoby ukončil další vyptávání. A já jsem jen žasla nad tím, jaký respekt vzbuzoval dokonce i před vlastní dcerou. Ta se poté otočila na jednu ze svých komorných a pravila. „Připravte komnaty pro Lady Cedrin a sežeňte komorné, které jí budou vždy k dispozici.“ Avšak když to říkala, připadalo mi, jako by jí z úst odkapávala faleš. Chystala jsem se namítnout, že nejsem Lady a nic takového nepotřebuji, ale královna si toho všimla.
„Bylo by vrcholem nevychovanosti a neúcty odmítnout královnu,“ řekla.
„Má matka má pravdu,“ podpořil ji její syn, „a koneckonců lidé s tvými schopnostmi, má paní, se vždy těší králově přízni.“ A já jsem si v tu chvíli uvědomila, jak moc je mi král nesympatický.
To už se ale vrátila komorná. „Má paní, následujte mne prosím,“ řekla směrem ke mně.
Uklonila jsem se tedy, hodila poslední pohled na Tywina a následovala komornou do svých nových komnat.
Když jsem do nich došla, čekalo mě překvapení. Byl to obrovský pokoj s krásnou postelí, velkým zrcadlem a spoustou obrazů na zdích. „Má paní, přede dveřmi budete mít stráže, kteří budou dohlížet na vaše bezpečí. Kdybyste cokoli potřebovala, řekněte jim, ať zajdou pro vaši komornou,“ bylo mi řečeno.
Ale počkat! „Proč mám přede dveřmi stráže? Nikoho takového nepotřebuji,“ řekla jsem služebné.
„Bohužel, má paní, o tomto mi nepřísluší rozhodovat,“ řekla mi, uklonila se a odešla.
Já jsem si mezitím procházela komnaty. Kromě té místnosti, kterou jsem již popisovala, tady byla také koupelna a malá šatna. Já jsem s vděčností vešla do koupelny a celá se umyla. Poté jsem vkročila do šatny, kde byla velká skříň. Jakmile jsem ji otevřela, zalapala jsem po dechu. Ve vnitř byly samé šaty. Já jsem na sobě šaty nikdy neměla.
Skříň jsem znovu zavřela a vrátila se pro mé staré oblečení. Bylo sice opravdu špinavé, ale pro mne určitě mnohem praktičtější.
* * *
Stála jsem zrovna před zrcadlem a snažila se udělat něco s mými vlasy, když někdo zaklepal a dovnitř vstoupila komorná.
„Má paní, mám vás ihned zavést k Pobočníkovi krále,“ řekla a mi chvíli trvalo, než mi došlo, že mluví o Lordu Tywinovi. Přikývla jsem tedy, a následovala ji ke komnatám Pobočníka krále.
* * *
„Pojedeš s muži, najdeš toho vlka a jeho armádu a zabiješ ho,“ byl mi udělen příkaz. Já jsem si v duchu povzdechla. Ještě nikdy jsem neodmítla udělat něco, co mi můj lord nařídil. Teď jsem však neměla jinou možnost.
„Nemůžu,“ zašeptala jsem a sklopila pohled k zemi. Rozhostilo se ticho.
„A smím znát důvod?“ řekl. „Podívej se na mě!“ zvýšil hlas.
Pomalu jsem zvedla hlavu. „Benjen Stark pro mě byl jako otec. Nemůžu táhnout proti jeho rodině. Ne takto,“ řekla jsem.
„To tolik riskuješ pro někoho, koho ani neznáš?“ zeptal se tvrdě a zřejmě narážel na to, že jsem nikdy kromě Benjena žádného starka nepotkala.
„Ty jsi riskoval všechno, co jsi měl, když jsi vyjel sem, na pomoc svým dětem a vnukům, můj pane. Rozpoutal jsi válku pro tvého mladšího syna. To je víc, než dělám já,“ argumentovala jsem a doufala jsem, že toto zabere. O Tywinu Lannisterovi jsem totiž věděla jednu věc. Rodina pro něho byla na prvním místě.
Chvíli na mě jen tak hleděl. Zřejmě nečekal takový vzdor. Potom se zachoval tak, jako vždycky. Zatvářil se, jako by ho to vůbec nevyvedlo z míry.
„Dobrá tedy,“ začal, „v tom případě to uděláme takto. S okamžitou platností tě zbavuji hodnosti Velitele mé armády.“ A mně se zastavilo srdce. To co jsem dělala, mě bavilo. Ráda jsem byla velitelkou své armády. Chtěla jsem něco namítnout, ale Pobočník mi opět skočil do řeči. „Část mé armády se přesune do Casterlyovi skály a ty zůstaneš tady. Jako Pobočník krále tě jmenuji Velitelkou městské gardy. Budeš dohlížet na všechny kromě Královské gardy, která spadá pod krále. A to vše do doby, než se vrátí můj syn.“
Koukala jsem na něj jako na zjevení. To myslel vážně? Zato, že jsem odmítla splnit rozkaz, se mi dostane ještě větší pocty? Ale on ještě neskončil. „ A když ti na Starkách tolik záleží, jistě tě potěší, že tady máme neteř Benjena Starka. Sansa Stark byla ještě donedávna zasnoubená s mým vnukem a já potřebuji někoho, kdo na ni bude dávat pozor. Ta holka je mé eso v rukávu a já nenechám nikoho, aby mi to eso poškodil. Dokonce ani mého vnuka ne. Všiml jsem si, že ji rád vidí na kolenou. Jsi ochotna vzít si to na starost?“ zeptal se, ale já jsme věděla, že stejně nemám na vybranou. Navíc mě to potěšilo. Konečně poznám někoho z rodiny Benjena.
„A Rob Stark?“ zeptala jsem se ještě.
„O toho se postarám osobně.“
Mně se ulevilo. Znamenalo to o jednu starost méně. Uklonila jsem se a otočila se k odchodu, ale Lord Tywin byl dnes obzvláště výřečný. „Teď se běž vyspat, byly to náročné dny. Pošlu za tebou někoho, aby ti připravil vhodné oblečení pro takovou pozici. Za tou Starkovou holkou zítra zajdi, bylo by dobré, kdyby ti věřila,“ řekl a podíval se na mě významným pohledem. Došlo mi, že asi potřebuje nějaký zdroj informací. Zároveň mě velmi překvapilo, když mi řekl, ať se jdu prospat. To nikdy dřív neudělal.
Už jsem se chystala odejít, když mě napadla ještě jedna otázka.
„Lorde Tywine?“ začala jsem a došlo mi, že je to poprvé, co jsem ho oslovila takto. Podíval se na mě na znamení, že mám pokračovat, a tak jsem si dodala trochu odvahy a zeptala se. „Proč mám před svými komnatami stráže?“
Lord se nejprve lehce pousmál a až poté odpověděl: „Řekněme, že má dcera se nerada cítí ohrožená.“
Já jsem v duchu nadzvedla obočí. Čím se asi tak královna Cersei může cítit ohrožená? Uklonila jsem, otočila se a šla směrem ke dveřím, když se ozval ještě hlas.
„Nicméně i stráže před tvými komnatami musí poslouchat Velitele.“ Já jsem se pousmála. Královo přístaviště se mi začíná líbit.
* * *
Lord Tywin měl pravdu. Spánek mi opravdu prospěl. Chvíli potom, co jsem se ráno probudila, vešla dovnitř mladá dívka, tak okolo osmnácti let.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se zdvořile.
„Fae, má paní, vaše nová komorná,“ odpověděla mile. Lehce jsem se na ni usmála, to děvče vypadalo moc mile. Ale jelikož jsem nikdy dřív komornou neměla, nevěděla jsem, jak se k ní mám chovat. Dívku to ale zdá se, nevyvedlo z míry. Když bylo delší dobu ticho, prolomila ho.
„Lord Tywin mi řekl, abych vám oznámila, že si přeje, abyste se účastnila setkání Malé rady. Také mne poprosil, abych vám předala toto,“ řekla a ukázala na oblečení, které bylo rozloženo na stolku. Bylo zde několik tunik a také rudý plášť. Potichu jsem se usmála. Věděl, že ze zásady nenosím brnění. Pak jsem si něco uvědomila.
„Říkáš Lord Tywin?“ zeptala jsem se se zájmem. Myslela jsem, že to královna Cersei mi vybere komornou.
„Ano má paní. Ještě včera večer si mne zavolal a nařídil mi, abych vám byla vždy k dispozici. Zároveň mne také poučil o vašich zvycích, a nakázal mi, abych vždy dala pozor na to, abyste váš rudý plášť byl naprosto čistý,“ řekla hrdě. V tu chvíli mne zahřálo u srdce. Zdá se, že potkat Tywina Lannistera byla jedna z nejlepších věcí, co se mi mohly přihodit.
Poté, co jsem se nasnídala, mi Fae pomohla se obléct a na konec upevnit rudý plášť. Když jsem se na sebe podívala do zrcadla, něco jsem si uvědomila. Ta osoba, stojící přede mnou, celá v černém, s rudým pláštěm na ramenou a s mečem u pasu, to je ta osoba, kterou jsem vždy chtěla být. A za to vše vděčím Lordu Tywinovi. Pobočníkovi krále.
Otočila jsem se na Fae. „Víš, kde je Sansa Stark?“ zeptala jsem se. Zpočátku se zatvářila zmateně, že se na něco takového ptám, ale potom přikývla. „Veď mě,“ řekla jsem. Byl čas poznat dalšího člena rodiny člověka, který mě vychoval.
Následovala jsem Fae a vyšla jsem ze dveří. Když jsem vyšla ven, stráže se narovnaly a mně neušel pohled, kterým se na mě dívali. Nebo přesněji na můj rudý plášť. Věnovala jsem jim samolibý úsměv. Dneska je tady ještě nechám stát.
Fae mě vedla chodbami hradu, až jsem si byla jistá, že cestu zpátky najít nedokážu. Došla ke dveřím, které, stejně jako ty mé, hlídali stráže. „Počkej tady,“ řekla jsem Fae a usmála se na ni. Sklonila hlavu na znamení souhlasu a já jsem zaklepala na dveře a vešla jsem dovnitř.
Tam byla mladá dívka okolo čtrnácti let a mladá žena, tak v mém věku, ji zrovna česala. Když jsem vešla, obě se prudce otočily a ta dívka, o které jsem předpokládala, že je Sansa, vyskočila ze židle. Vypadala opravdu vyděšeně.
„Sansa Stark?“ zeptala jsem se.
„Kdo jste?“ zeptala se vyděšeně, ale přesto hrdě. Já jsem se jemně usmála. „Já jsem se ptala první,“ řekla jsem a snažila se znít mile.
„Ano,“ byla její jediná odpověď. Podívala jsem se na ženu stojící za ní. „Nechej nás prosím o samotě,“ řekla jsem jejím směrem. Ale to se ani jedné nelíbilo.
„Ne, prosím, nemám před ní žádné tajnosti, může tady zůstat,“ řekla Sansa směrem ke mně. Já jsem nesouhlasila. Každý má před všemi tajnosti, a jestli ona ne, tak je hloupá. Nicméně já jsem nehodlala věřit nikomu cizímu a tak jsem nesvolila. „Ne, počká venku,“ řekla jsem již o poznání tvrději.
Sansa již neodporovala, ale bylo zřetelné, že její strach ze mě ještě více narostl. Žena kolem ní prošla, a jakmile za sebou zavřela dveře, vydala jsem se směrem k mladé dívce.
„Já jsem Cedrin,“ řekla jsem, usmála se a natáhla k dívce ruku. Ji to ale neobměkčilo.
„Proč jste tady?“ zeptala se. Já jsem si v duchu povzdechla. Tohle bude těžké.
„Abych tě chránila,“ řekla jsem prostě a podívala se jí do očí.
„Nevěřím vám. Máte na sobě plášť člena gardy,“ řekla vyčítavě.
„Přesněji řečeno, je to plášť Velitele gardy,“ řekla jsem a znovu se usmála. S ní to ale ani nehnulo. Rozhodla jsem se tedy, že na to musím jít jinak. Přešla jsem až k ní a dala jí ruku na rameno.
„Ukážu ti, že mi můžeš věřit,“ řekla jsem a otevřela dveře, kde venku stály Fae a ta druhá žena. Kývla jsem hlavou, že mají jít dovnitř.
Stály jsme všechny v jedné místnosti a bylo ticho. Otočila jsem se na služebnou Sansi. „Kdo tě sem poslal?“ zeptala jsem se, neboť mne zajímalo, jestli by královna té dívce poslala služebnou, se kterou by Sansa byla taková kamarádka. A když předtím, než odpověděla, na chvíli ztuhla, pochopila jsem, že můj úsudek byl správný.
„Královna Cersei,“ odpověděla.
Nevěřila jsem jí to. „Lžeš,“ řekla jsem tvrdě a dívala se jí přímo do očí. A ona se prozradila. Na očích jí bylo vidět, že neví, co má říct. Sansa se na ni nevěřícně podívala.
„Kdo tě poslal?“ zeptala jsem se znovu tvrdě, tak, jak jsem mluvila se svými muži.
„Lord Tyrion,“ zašeptala a sklonila hlavu. Sansa na ni pořád nevěřícně zírala a poté stočila svůj zrak ke mně. To bychom měli. Lord Tywin měl pravdu. Chudák holka, neví, komu má věřit. Zrovna jsem jí chtěla říct, ať jde pryč, když sama promluvila. „Lady Sanse bych nikdy neublížila,“ řekla a já jsem si všimla, že mluví s cizím přízvukem. Já jsem si to chtěla pojistit. „Odpřísáhneš mi to?“ zeptala jsem se.
„Ano,“ řekla s takovou jistotou, že jsem jí uvěřila. Kývla jsem hlavou. „Chci vědět, o každém kdo s ní promluví. Je ti to jasné?“ zeptala jsem se. Přikývla.
Otočila jsem se na Sansu a poté zpátky na ty dvě. „Nechte nás o samotě,“ řekla jsem a dvě služebné se uklonily a odešly, takže jsem se Sansou Stark zůstala sama. Tentokrát to byla ona, kdo promluvil první. „Kdo jste?“ zeptala se znovu.
Povzdechla jsem si. Nejspíš jí něco budu muset říct. A tak jsem se dala do vypravování. Mluvila jsem stručně a vynechávala jsem detaily, ale ve zkratce jsem jí převyprávěla svůj příběh. O Zdi, o Harrenově, a stručně i o událostech posledních dní. Tak nějak jsem tušila, že tahle dívka to nikde šířit nebude. Co mě ale zarazilo, bylo, jak reagovala, když jsem mluvila o svém Lordovi.
„S Lordem Tywinem jsem nikdy nemluvila,“ řekla, „ale královna Cersei a Joff- král ke mně nikdy milí nebyli.“
„Řekni mi o tom,“ vybídla jsem ji. Nejprve se moc sdílně netvářila, ale potom se odhodlala.
„Zpočátku byl laskavý. Ale potom kvůli němu zemřela Lady, můj zlovlk. A když sťal hlavu mému otci, nutil mne se na ni dívat. A když jsem odporovala, nařídil členům své gardy, aby mne uhodili,“ řekla a odmlčela se a já jsem viděla, jak se jí v očích lesknou slzy. „Celou dobu mi vyhrožoval a pak mne před zraky mnoha lidí trestal za to, že můj bratr vyhlásil válku, kdyby tam tehdy nepřišel Lord Tyrion, nevím, jak by to dopadlo.“
Já jsem se na ni lítostivě podívala. To děvče si opravdu prošlo spoustou věcí. Ale ani na okamžik jsem nezapomněla na to, co mi bylo řečeno. Nenechám nikoho, aby mi to eso poškodil. Dokonce ani mého vnuka ne. Nehodlala jsem Tywina Lannistera zklamat. O tu holku se postarám.
„Postarám se o to,“ řekla jsem jí jemně. Ale ona se na mne podívala s hrůzou v očích.
„Ne, prosím, ne! Jestli Joffrey zjistí, že jsem si někomu stěžovala, potrestá mě a-“
„Nepotrestá. O to se postarám,“ skočila jsem jí do řeči. Nevěřícně se na mě podívala.
„Kdybys cokoli potřebovala, přijď za mnou, Sanso“ řekla jsem jí. A ona se na mě, poprvé za tu dobu, usmála. „Děkuji,“ řekla. Kývla jsem hlavou, otočila se a vyšla z místnosti.
Venku ještě stále byla Fae a ta druhá. Jakmile jsem se tam objevila, Sansina komorná vstala a vešla zpátky tam, odkud jsem já vyšla. Já jsem se poté otočila na dva strážné, co stáli přede dveřmi. Ti si, stejně jako ti před mými dveřmi, prohlíželi můj plášť.
„Víte, kdo jsem?“ zeptala jsem se a ta tam byl milý tón, se kterým jsme mluvila se svou novou svěřenkyní. Muži se nejprve podívali jeden na druhého a pak na mě. Jeden odpověděl. „Ano, má paní. Bylo nám oznámeno, že máme nového velitele.“
Výborně. O to to teď bude jednodušší.
Harrenov pro mě byl dobrá škola. Vojáci v Harrenově, nebyli tak pokorní jako ti tady, takže to pro mě nebyl takový problém. „Víte, proč jste tady?“ pokračovala jsem ve vyptávání.
„Abychom hlídali Lady Sansu,“ odpověděl jeden. Ta odpověď se mi nelíbila. „Špatně,“ opáčila jsem tvrdě, „jste tady, abyste se ujistili, že nikdo nenaruší její bezpečí.“
Znovu se podívali jeden na druhého. „Ale Králov-“ nedořekl to, neboť jsem mu skočila do řeči.
„Královna není váš Velitel,“ umlčela jsem ho tvrdě. „Když se to děvče bude chtít jít projít, bude moct. Když bude chtít opustit své komnaty bude moct. Ale Královna to vědět nebude. Budu to vědět já, rozumíte?“ zeptala jsem se. Ani jeden ale neodpověděl. Udělala jsem k nim dva kroky tak, abych stála přímo u nich. „Tak rozumíte?“ zopakovala jsem mrazivým hlasem.
„Ano, paní,“ odpověděli oba zároveň. Samolibě jsem se usmála. To bychom měli. Potom jsem se otočila na Fae, aby mě odvedla k mým komnatám.