Moc děkuju! Udělalo mi to hroznou radost :3
Kapitola je senzační a přestože se tam neděje nic mimořádně převratného, neskutečně mě bavila. Doufám, že v takovém tempu hodláš pokračovat :D Už se těším na další :)
5. Kapitola
Tak jsem zase tady. :) Děkuji Elize za oba její komentáře, opravdu mě zahřály u srdíčka! :3 :D Proto Ti tuto kapitolu věnuji a doufám, že se Ti i tato bude líbit. :)
Nezbývá mi nic, než popřát příjemné čtení a poprosit, abyste zanechali komentář. :)
„Najdete toho kupce a přivedete ho sem,“ dala jsem rozkaz pěti mužům, které jsem si nechala zavolat.
„Má paní, teď už může být desítky mil daleko,“ oponoval mi jeden z nich. Prudce jsem na něho otočila hlavu. „V tom případě, pojedete o desítky mil dál. Chci ho mít tady,“ řekla jsem ostře a vyndala jsme měšec a zamávala jím jim před očima. „Čím dříve mi ho přivedete, tím více budete odměněni. Vyberte si ty nejrychlejší koně a přiveďte mi ho. Bez něho se neopovažujte vracet.“
Uklonili se a spěšně vyšli z místnosti. Já jsem si oddychla. Dnešní den ještě nebyl u konce a i tak mi připadal neuvěřitelně dlouhý. Dopoledne setkání malé rady, potom můj rozhovor s Fae a teď tohle.
Právě teď jsem dělala vše pro to, abych zjistila, kde je Jamie Lannister. Když jsem se včera dozvěděla, že by se mohl nacházet ve společnosti té ženy, ještě jsem znásobila množství mužů, které jsme zapojila do toho, aby hledali syna Lorda Tywina.
Rozhodla jsem se navštívit Sansu. Do jejích komnat jsem již bez problému trefila. Když jsem k nim došla, stráže stojící před jejími dveřmi se mi uklonili. Já jsem se, jako vždy, ještě před tím, než jsme zaklepala na dveře, otočila na ně. „Tak?“ zeptala jsem se.
„Lady Sansa je občas poctěna návštěvou Lady Margeary a sera Lorase, má paní,“ řekl jeden. Kývla jsem, že rozumím, vtiskla mu do ruky stříbrnou minci a až potom zaklepala na dveře a vstoupila dovnitř.
Když mě mladá dívka uviděla, vesele se na mě usmála.
„Cedrin,“ oslovila mne na uvítanou.
„Lady Sanso,“ oplatila jsem jí to a lehce se uklonila. Chtěla jsem si s ní promluvit, ale obě jsme byly vyrušeny novým příchozím. Ve dveřích stál Loras Tyrell. „Lady Sanso,“ řekl a uklonil se na ni. My dva jsme na sebe kývli. Sansa si toho zřejmě všimla, neboť se zeptala: „Vy se znáte?“
„Ser Loras mi zachránil život,“ řekla jsem směrem k Sanse. Ta se zatvářila udiveně. „Lady Cedrin přehání,“ řekl s nesmělým úsměvem ser Loras, když viděl Sansin výraz úžasu.
„Nechám vás o samotě,“ řekla jsem a usmála se na dívku přede mnou. Nejspíš si budeme muset popovídat jindy. Kývla jsem na Lorase a vyšla ze dveří.
„Běžte s nimi a nespusťte je z očí. Ani jednoho,“ řekla jsem strážím, jakmile se za mnou zavřely dveře a já měla jistotu, že mě Sansa ani Loras Tyrell neuslyší. Ti přikývli a já se rozhodla jít do svých komnat a po dnešním dni si konečně odpočinout. Byla jsem už opravdu unavená.
Cesta do komnat probíhala v naprostém klidu. Menší překvapení mě čekalo až před jejími dveřmi. Tyrion Lannister.
„Lorde Tirone,“ řekla jsem a věnovala mu malou úklonu hlavou. „Cedrin,“ řekl na oplátku s mírným úsměvem a také se mírně poklonil.
„Děje se něco?“ otázala jsem se.
„Ano,“ řekl, „musím s tebou mluvit.“ Kývla jsem na něj a ukázala mu, že má jít dál. Jakmile jsme byli oba dva v místnosti, bylo poznat, že trošku znervózněl a nevěděl, jak má začít. Podívala jsem se na něj zvědavým pohledem.
„Totiž,“ začal, „neberte si to špatně, ale všiml jsem si, že se těšíte velmi neobvyklé přízni mého otce,“ řekl. „přišel jsem se ujistit, zda vůbec víš, jak velkou zbraň držíš v ruce,“ pokračoval a zatvářil se velmi vážně.
Já jsem nevěděla, co na to mám říct. Po chvíli ticha ale Tyrion opět promluvil. „Můj otec je jeden z nejmocnějších mužů v Zápodozemí,“ řekl, „využij to.“
Zatímco mi věnoval významný pohled, já jsem stále byla zticha. Pomalu a prkenně jsem přikývla. Sledovala jsem, jak si pro sebe také lehce přikývl a poté odešel z místnosti.
Já jsem nad tím ještě dlouho přemýšlela. Rozhodla jsem se, že hned ja budu moct, navštívím Pobočníka. Ale dnes již ne. Dnes už toho bylo dost.
*****
Procházela jsem se hradem, s cílem najít Lorda Tywina, ale od hledání mě zastavila scéna, odehrávající se přede mnou. Stál tady král Joffrey, členi Královské gardy a Lady Sansa s utrápeným pohledem zabodnutým do země. Jakmile jsem se k nim rozešla, král si mne všiml, odvrátil se od Sansi a krutě se na mne usmál. „Má oblíbená Velitelka,“ řekl, „pojď sem k nám, má paní, zrovna se Lady Sansi ptám, jaké to je, být bývalou snoubenkou krále.“
„Vlastně se mi docela ulevilo,“ odpověděla drze Sansa. Neměla to dělat. Král se rozzuřil a já jsem na dívčině obličeji poznala, že už lituje toho, co řekla a bojí se toho, co přijde. Na tváři jí přistála facka od samotného krále. Když se ale napřahoval, že ji uhodí znovu, chytla jsem ho za zápěstí.
„Co si to dovoluješ?“ zasyčel na mě a podíval se na zápěstí, které jsem stále pevně svírala v ruce. Jeho stráže ke mně udělali krok a já jsem se tentokrát rozhodla vyřešit situaci po Tywinovsku.
„Vaše Výsost jistě nechce zmenšit svou úctu u ostatních lidí uhozením ženy,“ řekla jsem vážně. Král, jakoby nevěděl, co dělat, mi nakonec kývl na znamení souhlasu. Opatrně jsem pustila jeho zápěstí. Sansy jsem si v té chvíli vůbec nevšímala.
„Vaše Výsosti, smím se zeptat, zda nevíte, kde se v současné chvíli nachází Pobočník krále?“ zeptala jsem se, jako by e nic nestalo.
„Myslím, že má schůzku s Královninou Regentkou,“ odpověděl arogantně. „Děkuji, Výsosti,“ řekla jsem, uklonila se a s pohledem na Sansu jsem odešla. Rozhodla jsem se, že na rozhovor s Lordem Tywinem počkám do společného oběda.
O pár hodin později mé kroky mířily k Sansiným komnatám. Už jsem s ní opravdu potřebovala mluvit. Ale vypadalo to, že promluvit si s ní mi prostě není souzeno, neboť jsem byla zastavena jedním z mých mužů z Městské hlídky.
„Má paní, mají toho kupce,“ zněla jeho jediná věta. V tu chvíli jsem z hlavy vypustila Sansu i oběd s Lordem Tywinem a spolu s mužem jsem se rozeběhla směrem k žalářům.
Jakmile jsme tam doběhli, spatřila jsme postaršího muže, vyděšeného k smrti.
Kývla jsem na muže stojící kolem něho a oni o krok ustoupili. Já jsem k němu naopak přistoupila. „Mám informaci, že víte, kde se nachází Jaime Lannister,“ řekla jsem a podívala se mu do očí.
„Ne, prosím, musí jít o nějaké nedorozumění! Já nic nevím!“ začal muž panikařit.
„Má paní, možná bychom měli-“ začal muž, ale můj pohled ho umlčel. Na sekundu bylo ticho. Uvažovala jsem, jestli to mám udělat po mém, ale nakonec jsem si řekla, že občas neuškodí ustoupit.
„Dobře. Do toho,“ povzdechla jsem si a podívala jsem se na muže, který měl před chvílí odvahu promluvit, a kývla směrem ke kupci. Muž vypadal překvapen mým ústupkem, ale nakonec vytáhl meč a jeho čepel přiložil muži ke krku. Ustoupil stranou, ale čepel meče stále držel na místě. Já jsem mezitím sledovala, jak druhý muž přišel k němu a hrubým hlasem zopakoval mou předchozí otázku. A já jsem z povzdálí spokojeně sledovala, jak muž začal mluvit. Rozděl a panuj…
*****
Rychlým krokem jsem mířila do komnat Pobočníka krále. Přímo jsem rozrazila dveře, bylo mi jedno, že jdu pozdě na společný oběd.
„Víme, kde je Jaime,“ byla jediná věc, co jsem řekla. Lord Tywin, který v tu chvíli seděl u svého stolu, se prudce zvedl a zamířil ke mně. „Je držen jedním z lovců Roose Boltna,“ řekla jsem, „je na cestě na Harrenov.“
Při poslední větě Lord Tywin prudce trhl hlavou. „Vezmi si, kolik mužů potřebuješ a vyjednej jeho návrat do Králova přístaviště, hned jak se tam objeví. Už pracuji na tom, aby si uvědomil, kterou stranu je výhodnější zvolit.“
Už jsem měla ruku na klice, když jsem ho uslyšela tvrdým hlasem říct: „A buď opatrná.“ Díval se na mě jeho typickým, neústupným pohledem. Já jsem jen pomalu přikývla. Nic jsem neřekla, neboť jsem nevěděla co.
*****
Mířila jsme ke stájím. Před chvílí jsem vyšla ze svých komnat, již připravená na cestu. S sebou jsem si vzala tři sta mužů pro případ, že by byl kladen odpor. Před stájemi mě již čekali mí muži a nějaký mladý stájový kluk držel otěže Amanta. Převzala jsem si od něj otěže a vyhoupla se do sedla. O chvíli později jsme již všichni seděli na koních a pozorováni mnoha lidmi jsme se vydali na cestu do Harrenova.
Dojeli jsme tak blízko, že jsme Harrenov měli na očích. Zastavila jsem a všichni muži následovali mého příkladu.
„Se mnou pojede dvacet mužů. Zbytek zůstane tady jako záloha. Kdyby se něco stalo, všechny je pobijte,“ zněl můj rozkaz. Všichni rozuměli a poslechli. Dvacet mužů pobídlo své koně pomalu vpřed a oddělilo se tak od zbytku.
Uviděla jsem dva muže, jak roztáhli bílé vlajky na znamení vyjednávání a poté jsme pobídla Amanta do cvalu. Následována dvaceti Lannisterskými muži jsem mířila přímo k bráně Harrenova.
Vjeli jsme dovnitř, na malé nádvoří, které mi bylo až příliš povědomé, a kde právě probíhal poněkud zmatek. Muži stojící na zemi ustupovali našim koním.
Rozhlédla jsem se. „Roose Bolton,“ bylo jediné, co jsem zakřičela přes nádvoří.
„A s kým mám tu čest?“ zeptal se muž, hrdě kráčící směrem ke mně.
„Nejste v postavení, v jakém byste si mohl klást otázky,“ odpověděla jsem tvrdě. Muž přede mnou na to zareagoval hlasitým smíchem.
„Já že nejsem v postavení? Podívej se na sebe! Jsi žena a máš zde dvacet mužů. Stačí jediné mé slovo a jste všichni mrtví,“ odvětil chladně. Já jsem ale situaci znala lépe.
„Tady je nás dvacet a před branami Harrenova dalších dvěstě osmdesát. Můžete si vybrat, zda mne vyslechnete, či ne,“ odporovala jsem a viděla, jak obličej Roose Boltona ztratil kus své sebejistoty.
„Dobrá tedy,“ začal a na krátkou chvíli se odmlčel. „Má paní, následuj mne, prosím,“ dořekl a hlavou naznačil, abych slezla z koně. Udělala jsem to tedy a přešla až k němu.
„Má paní,“ řekl, lehce se uklonil a natáhl svou ruku před sebe, takže to vypadalo, jako by chtěl chytit a políbit tu mou. Já jsem se ale ani nepohnula. Právě jsem se nacházela ve společnosti nepřítele, a byť to tak na venek možná nevypadalo, uvnitř jsem cítila strach.
„Jsem tady jako zástupce Lorda Tywina Lannistera, pána Casterlyovy skály a Pobočníka krále. Jsem si jista, že se zde najde místo, kde si budeme moct promluvit v soukromí,“ řekla jsem tak sebevědomě, jak jsem uměla. Očima jsem se rozhlédla po okolí. Zdálo se to být tak dávno, co jsem tady byla naposledy.
Lord stojící přede mnou se sice tvářil odmítavě, ale nakonec kývl hlavou na znamení souhlasu. Následovala jsem jej a ještě se ohlédla přes rameno. Mí muži se stále nacházeli v přítomnosti koní a dávali pozor na cokoli podezřelého.
Lord Bolton mě zavedl do místnosti, kde jsme dříve s Lordem Tywinem mívali porady. Pokynul mi, ať se posadím a sám se ujal slova. „Takže, co má Tywin Lannister na srdci tak vážného, že to poslal vyřídit svou vlastní ochočenou ovečku?“ zeptal se chladně a s nadzvednutým obočím se na mě podíval. Když jsem neodpověděla, pokračoval.
„Má paní, sice neznám vaše jméno, ale již jsem o vás slyšel. Není zvykem, aby žena bez druhého jména měla takovéto postavení. Notabene, když to postavení znamená velet mužům v boji.“
„Jde o jeho nejstaršího syna,“ pravila jsem jednoduše a ignorovala jeho poslední slova.
„Se zmizením Sera Jaimeho nemám nic společného,“ odpověděl okamžitě. „Ale můžete mít něco společného s jeho nalezením,“ oponovala jsem tichým hlasem a naklonila se k němu. „Mám informaci, že se nachází ve společnosti jistého Locke. Jednoho z vašich mužů.“ Nehodlala jsem jej ale pustit ke slovu, a tak jsem pokračovala. „Jsem si jista, že jste s Lordem Tywinem v kontaktu. Určitě nechcete pohřbít toto spojenectví hned v zárodku. Jakmile se tady Ser Jaime objeví, postarejte se o to, aby se bez úhony dostal do Králova přístaviště.“
Vstala jsem ze židle a Roose Bolton taky. „Mám vám vzkázat, že Lannister vždy platí své dluhy,“ řekla jsem a na stůl před ním položila plný měšec. „Berte to jako zálohu.“
Podíval se nejdříve na něj a poté zpátky na mě. „Vyřiď Lordu Tywinovi, že se již těš-“ nestihl větu doříct, neboť dveře do místnosti se otevřely a dovnitř vletěl nějaký muž.
„Pane, přivezli Králokata.“
Komentáře
Děkuju :3
Eliza | 21.01.2014